Zrovna jsem měla 18 narozeniny, když se matka rozhodla, že zajde do města a něco malého mi u místní čarodějky vymění. Nějakou drobnost. Odešla a já zůstala doma sama. Šla jsem pro vodu, když jsem uviděla dva muže. Byly mladí. Tak o rok starší než já. Bojovali meči. Sledovala jsem, jak se bijí a smějí se při tom. Pousmála jsem se. Ráda pozoruji jak se někdo dobře baví, když už se nemám jak zabavit já. Pozorněji jsem si je prohlédla. Ten o něco menší a rychlejší měl tmavé vlasy, byl hubený a nemohla jsem si nevšimnou, že velmi pohledný. Obrátila jsem pozornost k druhému “bojovníkovy“. Byl větší postavy, světlejší vlasy než jeho soupeř a také méně rychlý, ale vyrovnal to svou sílou. Zaujatě jsem sledovala souboj a čekala, kdo z nich vyhraje. Ten menší a rychlejší udělal rychlý výpad a podařilo se mu namířit čepel svého meče na krk soupeře. Zasmál se,, Vyhráls bratře, ale příště nebudeš mít takové štěstí“ odstoupil a svěsil meč podél boku. Výherce se zasmál,, Příště počítej, že nevyhraješ,“ upozornil ho,, zlepšil jsem se“. Oba se zasmáli a bratrsky do sebe strčili. Uvědomila jsem si, že stojím na mýtině a zírám na ně. Chystala jsem se potichu vytratit, ale pod nohy se mi připletla větev a já na ní šlápla. Lesem se ozvalo hlasité prasknutí. Popoběhla jsem se schovat za strom, ale bylo pozdě. ,,Haló?“ zavolal ten menší ,, ehm…slečno?“. Volal na mě. ,,Sakra“ pomyslela jsem si a ohlédl jsem se. ,,Ano?“ zeptala jsem se nevině. Pousmál se ,,Nechci být nezdvořilý, ale není hezké někoho sledovat“ v očích mi hrály veselé jiskřičky. ,,Nesledovala jsem vás“ ohradila jsem se ,,Šla jsem pro vodu a zaslechla hluk. Pochopitelně jsem chtěla zjistit jeho zdroj“ pousmála jsem se nevině. ,,Tak to se omlouvám slečno….“ udělal odmlku ,,jak jste říkala, že se jmenujete?“ zeptal se. ,,Neříkala“ zasmála jsem se. ,,Omluvte prosím mého bratra“ vstoupil do naší rozmluvy druhý muž. ,,Jmenuji se Klaus Mikaelson“ představil se a políbil mi ruku. Stisk měl jemný a pevný. Usmála jsem se,, Alex Blackwell“ také jsme se představila a udělala pukrle. ,,Kol Mikaelson“ představil se druhý a teké mě jemně políbil na ruku. Koketně jsem se usmála. ,,Nikdy jsem vás ve vesnici neviděl. Bydlíte někde poblíž?“ zajímal se. ,,Tady kousek v lese“ vysvětlila jsem ,,Nikdy jsem ve vesnici nebyla“ přiznala jsem. ,,Chtěla byste ji navštívit?“ nabídl mi Kol. ,,Ráda bych, ale když se včas nevrátím domů, matka mě bude postrádat“ zamračila jsem se. ,,Nebojte se“ utěšoval mě Klaus. ,,S námi se bát nemusíte“ usmála se a naznačil mi ať jdu s nimi. ,,Chcete jít?“ zeptal se Kol. Předháněli se ve zdvořilostech až sem nevěděla komu mám odpovídat dřív. Popoběhla jsem dál od nich. „Chci jít, ale nejprve mě budete muset dohnat“ zasmála jsem se a co nejrychleji jsem běžela směrem k vesnici. Slyšela jsem jak se smějí a běží za mnou. Doběhla jsem k lávce a přeběhla jí. Na druhé straně jsem se zastavila a ohlédla se. Kol předehnal Klause a vesele se na mě zasmál. Byl ještě hezčí, když se smál. ,,Asi sem se zamilovala“ pomyslela jsem si. Umožnila jsem Kolovy malý náskok a opět utíkala do vesnice. Slyšela jsem, jak Klaus volá na Kola a ohlédla se. Klaus nás doháněl. Rychle jsem se schovala za široký strom a zadržovala smích. Čekala jsem až poběží okolo a já je mohla “postrašit“. Nikdo ale neběžel. Vykoukla jsem zpoza stromu. Málem jsem vyjekla. Zblízka jsem kukala do čokoládově hnědých očí. Kol. Přiblížil se ke mně ještě blíž. Mělce dýchal a vyčkával na mou reakci. Přemýšlela jsem, jestli ho mám zkusit políbit nebo ne. Nevšimne si nás Klaus? Musel si mého zaváhání všimnout, a proto nechal rozhodnutí na mě. „No co. Tuhle šanci si nenechám ujít“ pomyslela jsem si předtím, než jsem mu vtiskla jemný polibek. Zareagoval a polibek mi oplatil. Zčervenala jsem a usmívala se jako sluníčko.
Tak jsem vám
napsala první z mnoha částí mého velmi dlouhého života.
Žádné komentáře:
Okomentovat