22. kapitola [THE END]

Uběhli tři týdny, co jsem se rozhodla učit magii a podle Ansela mi to šlo velmi dobře. Byla jsem nadšená a pokaždé se ho ptala, kdy se naučím přeměnit ve vlka.

„To je velmi náročné kouzlo a děti se ho učí až po třech letech studií. Vždycky se může něco zvrtnout, přeměnit se ve vlka napůl nebo ti může zůstat třeba lidská noha nebo ucho. Tohle si necháme na později, ano?“ Vždycky formuloval svojí odpověď – na později. Ale kdy? Toužila jsem se přeměnit a běhat po lese. Ale také jsem chtěla mít nějakou účinnější zbraň proti upírům. Niklaus se zase choval, jako vždycky. Nevrlý, paličatý a hlavně nebezpečný. Kol se mě snažil udržet, co nejdál od jeho sourozenců a k jeho viditelné úlevě se mu to dařilo víc než dobře. Zjistila jsem, že nikomu neřekl, co jsem udělala Mikaelovi. Zalhal a shodil všechna kouzla na Ayannu. Mikael také nevěděl, kdo to udělal – i když kolem mě s podezřívavým výrazem kroužil pokaždé, kdy jsem se ocitla v jeho dosahu. Finn byl ze všech Mikaelsonových ten nejpodezřívavější. Občas mě sledoval, když jsem mířila ‚za Ayannou‘ a pokoušel se mě nachytat. Ayanna mě po menším dohadování vždycky kryla a dovolila mi k ní každý večer chodit a pak se pod ochranou kouzla vyplížit ven ke covenu. To bylo kouzlo, které jsem se naučila jako první. Vlastně jako druhý, první jsem se naučila zapalovat různé předměty. Byla jsem tak roztěkaná, že jsem málem podpálila svého učitele. Prominul mi to s lehkým pokáráním, ať se lépe soustředím.

Dnes večer to neproběhlo jinak, než obvykle. Rozloučila jsem se s Kolem a vyrazila za Ayannou. Jako záminku jsem používala to, že s Mikaelem pod jednou střechou nejsem v bezpečí. To byla dostatečná výmluva, aby mě Niklaus pustil. Jako každý večer jsem doběhla k Ayanně, zamumlala několik slov a pod pláštěm kouzla vyklouzla ven.

Doběhla jsem na mýtinu právě včas. Ansel už na mě čekal. Mírně se mračil, ale když mě uviděl, nasadil svůj obvyklý úsměv.

„Omlouvám se za zpoždění. Nechtěli mě pustit“ omluvila jsem se ihned. Věděla jsem, že si potrpí na omluvy a slušnost. 

„V pořádku“ kývl. „Dnes se budeme věnovat kouzlu, po kterém jsi tak dlouho toužila.“ Srdce mi poskočilo. „Za normálních okolností bychom tolik neuspěchali tvůj výcvik. Každé kouzlo bys musela milionkrát opakovat a procvičovat, ale jelikož nemáme tolik času, urychlili jsme výcvik a rozhodli, že si již připravená naučit se naši nejváženější schopnosti“ věnoval mi upřímně radostný výraz. „Dnes se přeměníš ve vlka. Úplněk je nejideálnější doba, pomůže ti“ nadšením jsem skoro nemohla dýchat. Už je to tady. Na tohle jsem celou dobu čekala. Skryla jsem svůj nedočkavý výraz a tvářila se vážně a odhodlaně.

„Ano, pane. Co mám udělat?“ soustředěně jsem se mračila a potlačila nutkání nadšeně poskakovat kolem.

„Máš svůj náhrdelník?“

„Ano“ vytáhla jsem přívěsek ve tvaru srpku měsíce se sluncem.

„Je to znak našeho covenu, ale také nám pomáhá soustředit magii. Pro přeměnu potřebuješ velké množství Sil a tohle ti pomůže jí soustředit. Pro zapálení větve potřebuješ malé množství a není tak těžké se soustředit, ale pro přeměnu lidského těla v tělo zvířete, soustředíš všechnu svou moc a náhrdelník ti pomůže“ při vysvětlování přecházel z jednoho místa na druhé, jak to měl ve zvyku. Upřeně jsem pozorovala runy vyryté do stříbra. Předtím jsem si jich nevšimla.

Ansel se na mě díval a očividně čekal nějakou odezvu. Přikývla jsem na znamení, že ho chápu.

„Teď zavři oči a soustřeď se. Nahromaď všechny své Síly do náhrdelníků a pak zpátky do sebe“ odmlčel se a skoro jsem až cítila, jak mě upřeně sleduje. Zavřela jsem oči a soustředila se. Představila jsem si, jak natahuju ruku a sahám po uzlíčku zářivé koule v mém nitru. Alespoň tak jsem si představovala Síly. Jako slunce žhnoucí uvnitř mne. Nemohla jsem si nevšimnout, že každým dnem se moje Síly zvětšovali. Ayanna měla pravdu. Stačilo jen počkat a trénovat dokud nebudu dost silná, abych zabila Mikaela.

Soustředila jsem se na úkol, který mi dal Ansel. Naměřovala jsem tedy Síly do náhrdelníku.

„Výborně“ slyšela jsem Ansela vedle mě. „Teď nasměruj Síly zase zpátky“ šeptal, aby mě příliš nevyrušoval ze soustředění.

Soustředěním jsem se mračila a přesouvala sílu z náhrdelníku do mě. Zalapala jsem po dechu. Zdálo se mi, jako kdyby náhrdelník zvětšoval moje síly, ale podle Anselových slov je jen pomáhal filtrovat. Jsem mocnější, než jsem tušila. Kdykoliv jsem pracovala se sebemenším množstvím magie, naplňovalo mě to radostí. Tolik magie jsem nikdy nepocítila. Takovou euforii jsem ještě nezažila. Zasmála jsem se.

„Teď si vytvoř ve své hlavě obraz vlka. Představ si vlčí tlapy místo svých rukou, vlčí uši místo svých, srst na své kůži“ Anselův hlas zněl, jakoby z dálky. Zařídila jsem se podle jeho pokynů a představila si sama sebe, jako vlka. Po několika minutách jsem pocítila podivné chvění.

„Výborně“ pochválil mě Ansel. Očividně to zabíralo. Nepříjemné chvění pokračovalo a stupňovalo se. Každá částečka kůže mě svědila. Když už jsem myslela, že to nevydržím, projela mnou bolest. Chtěla jsem vykřiknout, ale znělo to jako zakňučení. Překvapeně jsem otevřela oči. První, co mě doslova praštilo do očí, bylo to, že je všechno černobílé. Na to si budu muset zvykat o něco déle. Hned poté jsem si všimla té záplavy pachů. Cítila jsem vůni trávy, květů dokonce i to, jak se Ansel potil. Nakrčila jsem nos – nebo vlastně čenich – a vrhla na Ansela znechucený pohled.

„Já vím, je toho pro začátek hodně. Všechno cítíš, slyšíš i vidíš lépe. Zkus se proběhnout“ pobídl mě se smíchem. Sklonila jsem hlavu a podívala se na své nohy. Místo nich jsem uviděla obrovské tlapy. Otočila jsem hlavu a uviděla tmavě hnědou srst a oháňku. Zamávala jsem s ní a překvapeně vyštěkla. Ansel se jen smál. Udělala jsem několik kroků a překvapilo mě, že jsem tak rychle našla stabilitu. Přendavala jsem tlapy jednu za druhou a po chvíli se rozběhla. Oběhla jsem kolečko a vesele štěkla. Nemohla jsem si pomoc, ale běhala jsem kolem jako nějaké štěně. Byl to úžasný pocit. Cítit vítr, jak mi čechrá srst, měkkou trávu pod tlapami. Zastavila jsem se před Anselem a věnovala mu vlčí úsměv. Vesele mi úsměv opětoval. V očích se mu zračila pýcha, s jakou se na mě nikdo dlouho nedíval. Vždycky jsem chtěla poznat svého otce. Ansel byl jenom náhražka, ale i tak mi to stačilo.

Anselův úsměv zmizel. Díval se na mě s děsem v očích. Naklonila jsem hlavu na stranu v otázce. Vzduch prostoupil nasládlý kovový pach. Z Anselových úst vytékal pramínek krve. Šokovaně jsem se nedokázala pohnout. Můj mozek nepobíral, co se děje. Anselovo tělo dutě dopadlo na zem. Za ním stál Niklaus a v ruce svíral srdce vytržené z těla. Z očí mu sršeli blesky. Vztekle na mě zíral a vycenil upíří zuby. V ten moment jsem se vzpamatovala. Šok a smutek nahradil vztek. Vycenila jsem tesáky a temně zavrčela. Celé moje tělo se napjalo. Vztek z Nikovy tváře zmizel. Pravděpodobně mě chtěl předtím jenom vyděsit. Nečekal takovouhle reakci. Bez varování jsem se rozběhla a vyskočila. Podařilo se mi upíra povalit a lehce drápnout zuby do ramene. V zápětí mě setrvačnost odmrštila pryč. Skutálela jsem se do trávy a trvalo mi drahocennou minutu, než jsem se sebrala. Niklaus už na mě čekal. Zvedl mě do vzduchu. Vyděšeně jsem zakňučela a očekávala, že mnou někam hodí a bude to bolet. K mému překvapení mě pustil a já dopadla nemotorně na všechny čtyři. S třesoucíma se nohama jsem dopajdala dál od něj a otočila se. Niklaus klečel na zemi, tvář zkřivenou bolestí. Už podruhé za dnešek jsem nechápala, co se to děje. V zápětí se ozvalo děsivé křupnutí a Nik zakřičel bolestí. Jeho ruka se zlomila vejpůl a v okamžiku se zase zahojila. Následoval řetězec lámajících se kostí, které se ihned zahojili. Nedokázala jsem si představit tu bolest, kterou musel prožívat. Musím mu pomoct. Problesklo mi hlavou. Soustředila jsem své Síly na přeměnu zpátky v člověka a k mému překvapení se mi to velmi rychle povedlo. Až na to, že jsem se přeměnila bez oblečení, jsem nezaznamenala jiné následky. Rozběhla jsem se ke Klausovi. Neudělala jsem ani dva kroky, když mě někdo chytil za paži. Chtěla jsem se vytrhnout, ale sevření bylo pevné. Otočila jsem se a spatřila Ayannu.

„Co se děje?!“ vykřikla jsem. Za mnou Niklaus dál křičel bolestí a volal svého bratra.

„Niklausi!“ ze vzdáleného konce se ozval Elijahův hlas. Spatřila jsem Mikaela a v patách mu běžel Elijah. Mikael se vrhl k Nikovi a hrubě ho postavil na nohy. Musel ho držet za paži, jinak se neudržel na nohou. Elijah vrhl zmatený pohled ke mně a Ayanně. Zoufale jsem pokrčila rameny. Mikael přikázal Elijahovi odtáhnout bratra pryč.

Ayanna mě táhla opačným směrem. „Ne!“ vzpouzela jsem se. „Musím jim pomoct.“ Považovala jsem Ayannu za méně fyzicky zdatnou, ale teď mi dokázala opak. Táhla mě pryč, jako kdyby jí to nestálo žádnou námahu.

„Pomůžeš mu, ale jinak“ slibovala. Podvolila jsem se a dovolila jí přehodit mi přes ramena přikrývku. Dovedla mě k ní domu, dala mi nějaké oblečení, abych tam neseděla nahá a do ruky mi vložila dýku a misku.

„Vytvoříme spolu kouzlo“ odpověděla mi na můj tázavý pohled.

„Jaké?“ nechápala jsem, na co budu potřebovat dýku.

„Spojím tvůj život s Niklausovým a uvrhnu na tebe kouzlo, které tě uspí na neurčitou dobu“ pobíhala po místnosti a sbírala různé bylinky a jiné předměty. „To kouzlo zajistí, že se probudíš v pravý čas, abys zachránila Niklause“. Dívala jsem se na něj ještě zmateněji.

„Esther? Ta je přeci mrtvá, nebo ne?“ Ayanna se na mě podívala se strachem v očích.

„Kouzlo, kterým učinila své děti nesmrtelnými jí pouze vyčerpalo na pokraj smrti. Teď se vrátila, aby dokončila, co začala. Niklaus není Mikaelův syn. Esther měla kdysi vztah s vlkodlakem z vesnice. Když Niklaus zabil Ansela, aktivoval tak svou vlkodlačí část. Tu teď Esther pomocí kouzla potlačí, ale Niklaus se jí bude pokoušet zlomit. Esther použije tvojí krev k zpečetění kouzla. Ke zlomení bude potřebovat tvého potomka. Někoho s tvé pokrevní linie.“

„Ale jak budu vědět, kdy se probudit?“ pořád mi trochu nedocházelo, co po mě chce.

„Poznáš to, mé dítě“ usmála se a pohladila mě po tváři. „Stačí, když mi budeš věřit. Věříš mi?“ vzala mě za ruku a dívala se mi do očí. Chvíli jsem jí mlčky opětovala pohled a uvažovala. Ayanna mi zachránila život. Kdyby nebylo jí, byla bych teď mrtvá.

„Ano“ přikývla jsem s úsměvem na rtech.   

----------------------------------------------------------------------------------------

A to je konec příběhu Alex Blackwellové. Pokud bych měla napsat nějaké pokračování, musela bych vědět, že to vůbec někdo čte :) Tímto, Vás nabádám, abyste okomentovali jestli se Vám příběh líbil a jestli mám napsat pokračování. 

Děkuji, 

Izzy.

21. kapitola

Probudila jsem se do světla svíčky. Ležela jsem na měkké posteli v malé místnosti a zírala do stropu. Posadila jsem se a zanaříkala. Hlava se mi točila a kolem krku jsem měla tlustou vrstvu obvazů. Vedle postele stála židle, na které byl postavený hrnek s vodou. Vyprázdnila jsem ho najednou a zatoužila po další. V puse jsem měla sucho a v hlavě mi dunělo. Nemohla jsem zformovat jedinou souvislou myšlenku. Chvíli jsem jen tak seděla a zhluboka dýchala. Pomalu se mi začali vracet vzpomínky. Já s Kolem na procházce, Mikael, Kol ležící zraněný na zemi, bolest. Poslední, co jsem si pamatovala, byl divný pocit v žaludku, vlnu tepla skrz mne a pak to, že jsem ležela na zemi. Divné. Našel nás snad jeden z Kolových sourozenců a zachránil mě? Nevšimla jsem si, že by tam někdo přiběhl.

Odvážila jsem se postavit na nohy a popojít ke dveřím. Určitě nejsem ve srubu s upíry. Vypadá to tu skoro, jako kdybych byla ve vesnici. Uchopila jsem kliku a chtěla dveře otevřít, ale někdo mě předběhl. Dveře se otevřely a v nich stála Ayanna.

„Zlato“ vytřeštila oči, rychle položila košík na židli a jemně mě zatlačila zpátky do postele. „Neměla bych chodit. Ztratila si spoustu krve a vynaložila hodně energie. To kouzlo tě mohlo zabít“ poslušně jsem si lehla a nechala jí, aby mi začala odvazovat obvazy na krku.

„Kouzlo? Jaké kouzlo?“ zamračila jsem se a pokusila si znovu vybavit, co se stalo.

„Kdo mě zachránil? V jednu chvíli mě Mikael držel a pak najednou ne. Někdo ho musel odstrčit“ uvažovala jsem nahlas. Ayanna měla v očích podivný výraz. „Co se stalo?“ naléhala jsem na ní.

„Ty sama, děvče“ pousmála se a mračila se čím dál víc. „Teď vydrž, bude to bolet“ varovala mě a odstranila poslední vrstvu obvazů. Zatahala za přilepené konce a já bolestí zasténala. Musela mi strhnout několik strupů. „Nevypadá to pěkně“ povzdechla si a podala mi do ruky pohár s neznámou tekutinou. „Tohle ti pomůže“ pobídla mě.

„Já? Jak bych já mohla přemoci upíra?“ zeptala jsem se a odmítala se napít, dokud mi neodpoví.

„Věděla jsem, že jim nebudeš věřit“ povzdechla si Ayanna.

„Komu?“ zamračila jsem se nechápavě.

„Tvému covenu“ pousmála se nejistě. „Řekli mi, že je čas ti odhalit pravdu, ale já jim říkala, že na to, abys jim uvěřila, jsi příliš tvrdohlavá“ pohladila mě po tváři. „A teď se napij. Nepovím ti víc, dokud se nevyléčíš.“

Povzdechla jsem si a přikývla. Lokla jsem si červené tekutiny a málem jí vyprskla zpátky. „To je krev!“ vykřikla jsem nevěřícně, jakmile jsem polkla.

„Kol mi dal svojí krev, abych tě uzdravila, až se probudíš. Byl celý zoufalý s toho, že ti jí nemůže dát, dokud jsi v bezvědomí, takže mi tě svěřil do péče. Jinak bys nepřežila.“ Jakmile jsem zjistila, že je Kolova trochu jsem se uklidnila. I tak se mi nelíbilo, že piju upíří krev. Druhým lokem jsem dopila pohár a zašklebila se. Nechutnala zrovna výtečně.

Cítila jsem, jak se mi kůže na krku zaceluje. Zaschlá krev odpadla a zůstala jen hladká kůže bez poskvrnky. Dotkla jsem se krku a zalapala po dechu. Už jednou mě vyléčili krví, ale tohle jsem neviděla, jelikož jsem byla v bezvědomí.

„Takový účinek má upíří krev na lidské tělo. Uzdraví každý škrábanec, ale také dokáže způsobyt spoustu problémů“ Ayanna zmuchlala zakrvácené obvazy a hodila je do ohně.

„Jakých problémů?“ zeptala jsem se starostlivě.

„Pokud upír dá člověku napít své krve a ten člověk do čtyřiadvaceti hodin zemře, promění se v upíra. Nebude tak silný jako upír vytvořený kouzlem, ale pořád to bude upír“ vysvětlovala s vážným pohledem. To pro mě byla nová informace. Zařekla jsem si, že to nikdy nepovím ani jednomu z Mikaelsonů. Ještě by je mohlo napadnout mě proměnit. Nechtěla jsem být jako oni. Potýkat se se závislostí na krvi.

„Tak a teď mi prosím pověz, jak jsem to udělala“ pobídla jsem jí a posadila se na posteli se zkříženýma nohama.

Ayanna si povzdechla a posadila se vedle mě. „Když ji byla malé dítě, sotva několik dní na světě. Onemocněla jsi. Do dvou dnů bys zemřela. Tvá matka se s tím, ale nehodlala smířit. Tolikrát se pokoušeli s tvým otcem o dítě a ty jsi byla jediná, která se narodila živá a zdravá. Tvůj otec byl vzteky bez sebe a šel se opít do vesnice. Tvá matka byla čarodějka. Tu noc provedla kouzlo, které tě zachránilo a jí kompletně odřízlo od magie. Čarodějky byli naštvané, že porušila zákony přírody, které říkali, že musíš zemřít. Sebrali jí magii, ale to jí nevadilo. Měla tebe a živou. Vychovala tě jako obyčejnou dívku a myslela si, že i pro tebe je magie zakázaná. Ale jak jsme se přesvědčili včera - a tvůj coven to ví dávno – ty magii máš, děvče.“ Stiskla mi ruku a usmála se. Nevědomky jsem zadržovala dech a s plnou hlavou myšlenek zírala na Ayannu.

„Takže je to pravda. Jsem čarodějka“ zmohla jsem se konečně na slovo.

„Ano“ přikývla žena přede mnou. „A podle toho, co jsem viděla, jsi velmi mocná. Aktivovala jsi magii dřímající v tobě, tvoje síla teď bude jen růst.“ Říkala mi to, jako kdyby to bylo něco úžasného.

„Ne“ zanaříkala jsem a složila hlavu do dlaní. Ayanna na mě šokovaně zírala, když jsem vzhlédla. „Nikdo to nesmí vědět“ uchopila jsem Ayannu za ruku a naléhavě s ní skoro třásla. „Jestli se to Niklaus dozví, tak budu mít velký problém. Větší, než teď.“ Ayanna urychleně přikyvovala a vyplašeně na mě zírala, co mě to popadlo.

„Musím za Kolem. Viděl, co se stalo“ postavila jsem se na nohy a mířila ke dveřím. „Co se stalo s Mikaelem?“ otočila jsem se.

„Nevím, zlomila jsi mu vaz. Pravděpodobně je už vzhůru a plánuje, jak tě zabít. Nesmíš se tam vracet“ Ayanna vstala a naléhavě se mi dívala do očí.

Několik vteřin jsem nerozhodně stála ve dveřích a přemýšlela. Zůstat u Ayanny v bezpečí byla lákavá nabídka a pravděpodobně by nedovolila nikomu mě odvést. Sklopila jsem oči a rozhodla se. „Je mi to líto, Ayanno. Nemůžu“ vysmekla jsem se z jejího sevření a vyrazila ze dveří. Vyběhla jsem do lesa a slyšela, jak za mnou Ayanna volá. Neotočila jsem se. Ayanna, ale nevěděla, že neběžím za Kolem. Běžela jsem k NIM. Ke svému covenu.

Cestu jsem našla lehce. Prodrala jsem se roštím a vstoupila na mýtinu.

„Sestro“ oslovil mě s úsměvem šedivý muž. Tentokrát byl naštěstí oblečený. Seděl s dalšími třemi u ohně a bavili se. Nikdo jiný nebyl v dohledu. Ta spousta vlků při mé minulé návštěvě byl pravděpodobně přivítající ceremoniál.

„Vrátila ses“ k mému překvapení mě rychle objal a políbil na tvář. „Předpokládám, že ta ohromná vlna Sil byla tvoje. Aktivovala ses.“ Nepřestával se usmívat.

Beze slova jsem přikývla. „Chci se naučit čarovat. Chci se naučit ovládat své Síly“ do svých slov jsem vložila všechnu svou naléhavost.

„Přesně na to jsme čekali. Přisedni si k nám. Mé jméno je Ansel a jsem něco jako vůdce tohoto covenu“ představil se muž a vedl mě k ohni.

Je načase přestat bezmocně stát v povzdálí a sledovat upíry. Elijah chce čarodějku. Tak já mu jednu dám. 

20. kapitola

Z mýtiny jsem odešla s hlavou plnou myšlenek. Vyslechla jsem si spoustu o svém původu, magii a taky schopnostech přeměňovat se ve vlky. Tuto schopnost měl jen jediný coven. A shodou okolností právě ten můj. Za celých dvacet jedna let svého života jsem u sebe nezaznamenala žádnou známku magie. Nikdy jsem ničím nepohla jen silou svojí vůle, nic nebouchalo nebo nepraskalo, když jsem byla rozčílená nebo smutná. Prostě nic. Nevěřila jsem jim. Povzdechla jsem si, když jsem zvedla hlavu a uviděla před chatou stát Klause a Elijaha. Přidala jsem do kroku a chtěla kolem nich co nejrychleji proklouznout do svého vězení.

„Kdepak. Nikam“ zastavil mě Klaus. Chytil mě za paži a postrčil k Elijahovi.

„Elijah by s tebou probral pár věcí ohledne rituálu. Neměla by ses tak často ztrácet z dohledu, já to beru s klidem, ale až Kol zjistí, že jsi zpátky…“ nechal větu nedokončenou a odešel.

Povzdechla jsem si a promnula spánky. Bolela mě hlava ze všech informací, které jsem měla čerstvě v hlavě a nedokázala jsem se zpracovat.

„Je toho na tebe moc?“ zeptal se starostlivě Elijah. Málem jsem zapomněla, že tam je.

„V pořádku. Zvládnu to“ pousmála jsem se. „Tak, co chceš probrat“ obrátila jsem rychle řeč jinam a doufala, že tuhle konverzaci budu mít rychle za sebou.

„Jsem si téměř jistý, že víš, co děláš ohledně ingrediencí rituálu, ale máme jeden velký problém“ díval se mi do očí a působil až skoro ustrašeně. Pohledem jsem ho pobídla, ať pokračuje dál. „Čarodějnici. Vím, že je tu ještě Ayanna, tvoje opatrovatelka, ale ta nám nepomůže. Nemáme nikoho, kdo by rituál provedl.“ Otevřela jsem pusu, abych mu odpověděla, že já jsem čarodějka, ale včas jsem se zarazila. Nevím to přeci jistě. V životě jsem žádná kouzla nedělala. Elijah mě sledoval zvědavým pohledem.

„Vím, že tě právě něco napadlo. Povídej“ pobídl mě a bedlivě mě sledoval tmavýma očima.

„Nejsem si jistá, budu si to muset ještě ověřit. Dej mi čas a já na to přijdu“ ujistila jsem ho s falešným úsměvem, který určitě prokoukl, ale nijak to nekomentoval. „Musím jít“ rozloučila jsem se s ním a šla do srubu. Jinam by mě stejně nepustil.

Bylo brzké odpoledně, když mi Kol navrhl, abychom se šli projít. „Dlouho jsi nebyla venku za světla“ okomentoval svůj náhlý popud, ale mě bylo hned jasné, co za tím stojí. Doufal, že když budu mít víc možností se projít, nebudu se v noci plížit ven. Ale to se mýlil. Dnes v noci jsem se mínila vyplížit znovu a tentokrát cíleně navštívit ‚můj‘ coven. Doufala jsem, že jsem si zapamatovala cestu správně.

Šli jsme mlčky lesem. Zpočátku se Kol snažil mě přinutit mluvit, ale nakonec to vzdal. Byla jsem příliš zamyšlená, abych věnovala pozornost Kolovu bezcílnému žvatlání. Zamyšleně jsem zírala před sebe a málem upadla, když jsem zavadila o kořen. Kol mě zachytil a krátce se uchechtl. „Ty jsi dneska nějaká zamyšlená“ poznamenal trochu ublíženě.

„Omlouvám se“ chytila jsem ho za ruku a stiskla. „Pořád musím myslet na to, jak sehnat ostatní komponenty k rituálu a hlavně nejdůležitější část – jak mi dnes ráno připomněl Elijah – čarodějku, která by byla ochotná vám pomoc. A ani jste mi neřekli, proč chcete znát postup rituálu“ nasadila jsem zoufalý pohled a doufala, že mi Kol prozradí, co má Klaus za lubem.

„Teď na to chvíli nemysli“ věnoval mi upřímný úsměv a odhrnul mi neposedný pramen vlasů z očí. „Klaus má mnoho podivných záměrů. Možná chce kouzlo zvrátit a stát se opět člověkem, nebo stopuje něco jiného. Sám nevím“ pokrčil rameny.

„Aha“ přikývla jsem. „Můžeme jít do vesnice. Chci nebo probrat s Ayannou“ zeptala jsem se opatrně a doufala, že bude souhlasit.

„No…“ chvíli mě jen sledoval očima, než přikývl. „Nik mě pravděpodobně zabije, ale tvoje štěstí za to stojí“ políbil mě na čelo. Propletl si se mnou prsty a ruku v ruce jsme vyrazili do vesnice. Šla jsem vedle něj tiše a znovu zahloubaně. Tentokrát jsem ale přemýšlela nad něčím jiným. Kol mi lhal a to mě bolelo. Srdce se mi svíralo pocitem, že mi Kol lhal. On. Upír, kterého jsem z celého svého srdce milovala.

Opravdu? Nemiluješ někoho jiného? Velmi blízkého Kolovi. Našeptával mi otravný vnitřní hlásek. Přeci jenom jsi s ním strávila noc v lese. Chtěla jsem ten hlas něčím praštit. Od té noci jsem se užírala výčitky. Kola jsem milovala, ale Niklaus měl v sobě něco, co mě k němu neodolatelně táhlo. Možná to, jak se na mě díval. V jeho pohledu bylo víc, než čistá láská a respekt, jakým se na mě díval Kol. V Niklausových očích byl chtíč. Divoký a surový.

Zatřásla jsem hlavou a přemohla chuť se praštit. Na tohle nemysli! Okřikla jsem sama sebe. Šla jsem s hlavou skloněnou, takže jsem si ničeho nevšimla, dokud jsem nevrazila do Kola, který šel přede mnou. Vzhlédla jsem a srdce se mi málem zastavilo.

„Mikael“ zašeptala jsem chraplavě. Opravdu. Přímo na okraji vesnice stál Mikael a propaloval mě pohledem.

„Ty! Ty máš být mrtvá!“ vykřikl a v mžiku oka stál přede mnou.

„Otče!“ Kolův hlas zněl z dálky. Mikael ho musel upíří silou odstrčit. „Nech jí být.“ Mikael svého syna ignoroval a stiskl ruku okolo mého krku. Zalapal jsem po dechu a pokusila se jeho ruce odstrčit. Byl jako z kamene. Škrábala jsem ho nehty, kopala ho, ale nic mi nepomohlo. Zvedl mě do vzduchu a zavrčel. Pod očima se mu objevili žilky a vysunul špičáky.

„Ne“ zachraptěla jsem. Nedokázala jsem tomu zabránit. Upír mě k sobě přitiskl a zanořil zuby do mého krku. Vykřikla jsem bolestí. V tu chvíli jsem poznala, že Elijah i Niklaus byli opatrný, když mě kousli. Mikael se o něco takového nepokoušel. Hrubě mě k sobě tiskl a každou chvíli popotáhl a zase vrátil zpátky špičáky, jako kdyby žvýkal. Způsobovalo mi to ohromnou bolest. Před očima se mi objevovali mžitky. Každou chvíli omdlím a budu moct umřít. Jedna část mně odporovala, nechtěla opustit Kola, nechtěla zemřít. Druhá moje část, která se chtěla podvolit mdlobám a ukončit bolest. Zamlžený pohled se mi na chvíli zaostřil a uviděla jsem kola. Ležel na zemi probodnutý obyčejným kusem dřeva. Nemohlo ho to zabít, ale i tak se nemohl hnut. Upíral na mě uslzené oči a natahoval ruku.

„Alex“ zašeptal zoufale. Do očí se mi nahrnuli slzy. Chtěla jsem se vytrhnout z Mikaelovi náruče a přispěchat Kolovi na pomoc. Vytáhnout tu zpropadenou větev, vzít ho do náruče a říct mu, že všechno bude v pořádku. Vzedmula se ve mně neznámá síla, která rostla a rostla, až nakonec přetekla a já vykřikla. Najednou jsem ležela na zemi a nad sebou viděla kousky nebe prosvítající skrz husté větve stromů. Jsem snad mrtvá? Takhle vypadá nebe? Otočila jsem hlavu a poslední, co jsem viděla, byl Kolův obličej.       

19. kapitola

V noci jsem utekla z chaty a šla se sama projít do lesa. Potřebovala jsem si pár věcí promyslet a být chvíli sama bez dozoru. Kdyby mě tu někdo z nich našel, jednoduše řeknu, že jsem šla hledat bylinky z rituálu. Šla jsem víceméně poslepu a několikrát zakopla o kořen. Neměla jsem žádný cíl, jednoduše jsem šla tam, kam mě nohy nesly. Odhrnula jsem větev smrku a ocitla se na mýtině, kde se toho stalo příliš mnoho. Tady jsem byla obětována při rituálu a zachránila Elijaha před vlkodlakem. Nebo zachránila i toho vlkodlaka? Pomyslela jsem si. Uvažovala jsem, proč jsem přišla právě sem a vyšla k místu, kde se konal rituál. Tráva už skoro překryla vypálený kruh a pentagram, ale ještě zde byly znát známky silného kouzla, které jsem poznala jemným brněním uvnitř mne. Kouzla jsem cítila i tam, kde po nich nebyly ani stopy. Klekla jsem si a přejela rukou po černé lince. Zamrazilo mě v zádech. Někdo mě sledoval. Otočila jsem se a zvedla se. Očima propátrala okolní les a zarazila se u jednoho místa. Na kraji lesa stál vlk. Se zvědavě nakloněnou hlavou na stranu mě pozoroval. Když zjistil, že jsem ho objevila, popošel blíž. Ve svitu měsíce jsem si všimla, že ho znám. Byl to ten, kterého jsem tady našla a hladila ho. Dostala jsem strach, protože dnes nebyl úplněk. Nemohl to být vlkodlak. Nevěděla jsem, co udělá. Nebyl nebezpečnější než vlkodlak, ale nevypočitatelný. Vlkodlak měl za cíl jen jedno. Ubližovat, lovit, zabíjet kohokoliv a ve své lidské podobě si to pak nepamatoval. Ale vlk věděl, co dělá. Věděl, co chce. Měl svou vlastní vůli.

Pomalým krokem se sklopenou hlavou a nastraženýma ušima ke mně pomalu vykročil. Z neznámého důvodu jsem věděla, že mi neublíží. Zhypnotizovaně jsem mu šla vstříc a poklekla před ním. Zaplavil mě pocit klidu, mírů a známého prostřední. Prsty jsem mu čechrala srst a nechala si olíznout dlaň.

,,Proč se tě nebojím?“ zašeptala jsem. ,,Připadá mi, jako kdybych tě znala již věky“ v očích měl klidný a vstřícný výraz. Natáhl ke mně krk a olízl mi tvář. Usmála jsem se a dostala další vlčí polibek. Pohladila jsem ho po krku a potichu se zasmála. Najednou vlk strnul a podíval se kamsi za mě. Trhl sebou a pelášil pryč k lesu. Ohlédla jsem se a kousek ode mě stál Niklaus a propaloval mě pohledem.

,,Co to mělo znamenat?!“ zasyčel zlostně. Obrátil pohled k lesu, kde zmizel vlk a vykročil tím směrem.

,,Ne!“ stoupla jsem mu do cesty. ,,Nech ho být, nic ti neudělal“ položila jsem mu ruce na ramena. Obrátil zlostný pohled na mě a já ihned ucouvla. Naštvanému upírovi se radši hned klidit s cesty. Pohled mu ihned zjihl.

,,Omlouvám se, nechtěl jsem tě vystrašit“ vrátil se mu normální pohled. ,,Co tady vůbec děláš?“ zamračil se.

,,Na to samé bych se mohla ptát já tebe“ odsekla jsem. Sehnula jsem se a nandala si botu, kterou jsem ztratila, jak jsem se prudce zvedla. Zpod blůzy mi vypadl přívěšek na řetízku, co jsem si schovávala po matce. Slunce v srpku měsíce.

,,Co je to za symbol?“ zamračil se Nik a vzal přívěšek do ruky.

,,Nevím. Mám ho po matce“ řekla jsem popravdě.

,,Dědí se to u vás?“ zkoumal ho detailněji.

,,Myslim, že jo“ bylo mi otravný, že se tak vyptává. Na obyčejný přívěšek se o něj příliš zajímal. ,,Co je to?“

,,Obyčejný přívěšek, nic víc“ pustil ho a odstoupil ode mě. Nechala sem to být a spíš se zajímala o to, co tu dělá.

,,Kde ses tu vzal?! Ty mě sleduješ?“ obořila jsem se na něj.

,,Nebyla jsi v chatě ani ve vesnici, tak jsem se tě vydal hledat“ vysvětlil stroze, popadl mě za ruku a táhl pryč.

,,Já zpátky nejdu!“ vytrhla jsem se mu a odstoupila od něj.

,,Fajn, cos chtěla sama dělat v lese? A v noci?“ dal si ruce v bok a výhrůžně na mě shlížel.

,,Projít se. Už mě unavuje, jak se mnou pořád někdo je! Nedopřejete mi ani malou chvíli klidu!“ vyštěkla jsem a otočila se na podpatku.

,,Kam si myslíš, že jdeš?“ zarazil mě Niklaus a upíří rychlostí si stoupl přede mě. Automaticky jsem uskočila dozadu.

,,Nech mě být“ skoro jsem zakřičela a obešla ho.

,,Víš, že bych tě lehce mohl popadnout a odnést?“poznamenal, ale držel se za mnou.

,,Ano, ale neuděláš to“odpověděla jsem mu sebejistě a pokrčovala v chůzi. Nevěděla jsem, kam mám namířeno, ale potřebovala jsem jít někam.

,,Myslíš?“zasmál se, popadl mě okolo pasu a přehodil si mě přes rameno, jak pytel mouky.

,,Hej!“zaprotestovala jsem a praštila ho do zad. Ani to s ním nehnulo. ,,Uvědomuješ si, že jdeme stále stejným směrem?“ zeptala jsem se ho po chvíli.

,,Copak tys tudy nechtěla jít?“odpověděl otázkou.

,,Chtěla, ale proč tam jdeš ty?“podepřela jsem si hlavu rukou a sledovala ubíhající zem za jeho zády. Držel mě za nohy těsně pod pozadím a mě to bylo nemálo nepříjemné. Musela jsem mu uznat, že měl svaly.

,,Přece nechceš, aby tě tu něco sežralo“odpověděl. Co by mě asi sežralo? Vlk. Ten těžko, když jsem před chvílí jednoho drbala za ušima.

,,Můžu už jít po svých?“zavrtěla jsem se mu na rameni. Zasmál se a postavil mě na zem. ,,Uch..díky“ zaškaredila jsem se a rozhlédla jsem se. Stáli jsme v lese u rybníka daleko od chaty. Nedaleko odtut byl můj rodinný dům a sem jsem se chodila koupat. Bylo to tak dávno. ,,Sem jsem chodila, jako malá“ řekla jsem zasněným hlasem a pohlédla na rozlehlý balvan ležící napůl ve vodě a sloužící, jako můstek. Ráda jsem tu sedávala, opalovala se a skákala do vody.

,,Tady jsem ještě nikdy nebyl“přerušil tok vzpomínek Niklaus.

,,Do vesnice je to daleko“poznamenala jsem a vylezla na balvan.

,,Kam to jdeš?“vyděsil se Niklaus. Otočila jsem se k němu a pozvedla obočí.

,,Nehodlám se tam utopit“řekla jsem klidně. Pohlédla jsem na klidný rybníček a zaplavil mě pocit klidu. Jako by byli stále ty staré časy, kdy jsem neznala rodinu Mikaelsonových, neznala Ayannu, upíry, nechala se od matky strašit pohádkami o vlkodlacích. Z rákosí na protějším břehu vyskočila žába a s tichým šplouchnutím zmizela ve vodě. ,,Připomíná mi to tu staré časy“ usmála jsem se.

,,Když si byla malá?“zašeptal mi Niklaus do ucha. Stál těsně za mnou a jemně se dotýkal mích zad. Nevadilo mi to. Cítila jsem pouze klid a vůni domova. Byla jsem jako omámená.

,,Naposledy jsem tu byla v létě, rok před tím, než jsem se s vámi setkala“přivřela jsem oči a naslouchala zvukům lesa. Niklausova přítomnost mě neděsila. Ba naopak. Vítala jsem ho tu a dovolila mu mi šeptat do ouška a držet mě okolo pasu. Když mě políbil na krk a shrnul jedno ramínko šatů dolů, nebránila jsem se. Pouze jsem nahnula hlavu, tak aby mě mohl políbit výš. Pomalu a něžně mě líbal na krku, na tváři a pak na uchu. Zavírala jsem oči a zrychleně dýchala. Když mi začal rukama pomalu bloudit po těle, nevydržela jsem to. Otočila jsem se a dychtivě ho políbila na rty. Sama jsem byla svou reakcí překvapenější než on. Vrhla jsem se na něj, jako hladová tygřice a doslova z něj strhala šaty. Položil mě na zem a strhl ze mě šaty. Pár knoflíků se utrhlo a odlétlo, ale toho jsem si sotva všimla. Znovu jsem vyhledala jeho rty a políbila jsem ho. Dovolila jsem si ho i trochu kousnout, ale to se mu v mžiku zahojilo. Když se mi podíval do očí, překvapilo mě to, co vidím. Touhu, lásku, porozumění…Nic takového jsem u něj nikdy neviděla. O to víc jsem se podvolila.

Leželi jsme spolu u rybníka téměř do svítání. Začalo mě hryzat svědomí. Co jsem to udělala? Co jsem to Kolovi udělala?! Pomalu jsme se oblékli a já pomalu začala přemýšlet, jak se vymluvím z těch pár utržených knoflíků. Co řeknu, když se zeptá, kde jsem byla? A s Niklausem? Nechala jsem se od něj naposledy políbit a vyrazili jsme na zpáteční cestu k chatě. Do mého vězení.

,,Počkat!“zarazila jsem se před vstupem do lesa, kde leží chata a za ním vesnice. ,,Jak se vymluvíme?“ pohlédla jsem na Nika.

,,Cestou jsem si něco připravil“odpověděl kvapně. ,,Ty ses v noci šla projít. Já si všimnul, že si někam zmizela, šel tě hledat a přitom zrovna narazil na scénu, kdy tě napadl vlk, zachránil tě, zahojil ti rány a trvalo nám to tak dlouho, protože ses vzpamatovávala a koupala v rybníku. Proto ty natržené šaty“ pohled mu padl na zpoloviny rozepnuté šaty, které mi odhalovali téměř celá záda. (Oděv měl vskutku hodně knoflíků)

,,To bych je ale neměla roztržené jen na zádech a byli by potřísněné krví“ namítla jsem a čekala, co odpoví teď. Zamračil se, přistoupil ke mně a několika lehkými škubnutími natrhl pár míst na přední části šatů.

,,Řekneme, že krev sis smyla v rybníku“pousmál se a konečky prstů mě pohladil po nahých zádech. Zachvěla jsem se a zcela automaticky jsem se k němu přitiskla blíž.

Kdyby nás nevyrušilo šramotící listí a vzápětí se nevynořil zpoza stromu Alexander(mladý kluk z vesnice) asi by to dopadlo jinak. Odskočili jsme od sebe dobrý dva metry a já zahanbeně sklopila hlavu. ,,Omlouvám se pane, nechtěl sem vás vyrušit“ vykulil Alexander oči a zabořil pohled do země. Bál se Niklause a nenamáhal se to skrýt. Nik naštvaně zavrčel a chytil ho pod krkem.

,,Nikomu o tom, co jsi tady viděl neřekneš ani slovo“zasyčel zlostně. Oči mu zalila krvavě červená barva, žilky pod očima vystouply a v právě vycházejícím slunci se zřetelně leskly špičáky. Alexander začínal pomalu rudnout a chroptět.

,,Niku, nech ho!“ vykřikla jsem a překvapivě silně ho od Alexandra odstrčila. V hlavně se mi odehrávaly vzpomínky z dětství, kdy za mnou Alexander chodil do lesa. Vždy mi donesl kopretinu nebo nějaký jiný květ. Po nějaké době za mnou přestal chodit a kamarádil se s jinými děvčaty ve vesnici, ale já jsem na něj nikdy nezapomněla. Už jenom kvůli tomu téměř stejnému jménu. Alex je jenom zkratka, jinak je moje celé jméno Alexandra.

,,Alex!“vydechl překvapeně Alexander.

,,Ahoj, Alexandre“ušklíbla jsem se a obrátila pozornost k Niklausovi. ,,Ovlivni ho!“přikázala jsem mu. Začal něco namítat, ale umlčela jsem ho. ,,Hned! Prosím“ dodala jsem mileji. Podvolil se a ovlivnil ho. Alexander tedy zmateně s prázdným výrazem ve tváři odešel.

,,Nemůžeš zabít každého, koho uvidíš“řekla jsem Nikovi.

,,A kdo mi v tom zabrání?“pozvedl obočí a podržel větev, abych mohla projít.

,,Já“usmála jsem se a prošla kolem něj. Uchechtl se, ale nic neříkal. V hloubi duše mě pořád hlodalo svědomí a přemýšlela, jak to zamaskovat před Kolem. Ještě kousek a jsme zpátky u chaty. Mé vězení, mé noční můry a od nynějška i nejhorší místo, kde bych mohla být. Přidala jsem do kroku a udržovala si od Niklause odstup, jako jsem to dělala dřív. I on nasadil svůj obvyklý výraz. Jak jsme se blížili, byla jsem čím dál víc nervóznější. Před chatou naštěstí nikdo nebyl. Vešla jsem dovnitř s jemně sklopenou hlavou a hned vyrazila po žebříku do svého pokoje.

,,Alex! Co se stalo? Kde jsi byla?!“slyšela jsem Kola, ale já dělala, jako kdybych byla stále pořád otřesená a utíkala nahoru.

,,Nech jít být“zastavil ho Niklaus. ,,Právě jí napadl vlk. Zachránil jsem jí. Je trochu otřesená a potřebuje klid“řekl to tak klidným hlasem, že jsem se i já trochu uklidnila a byla jsem mu vděčná, že zadržel Kola. Zrovna teď jsem netoužila s ním mluvit.

,,Tatio..“zašeptal někdo ve tmě.

,,Tatio..“ozvalo se znovu a vytrhlo mě to ze spánku. Otevřela jsem oči a sedla si. Nikoho jsem neviděla. U padacích dveří stála osamocená svíčka a tlumeně osvětlovala malou místnost. Nedaleko mě ležel na zemi balíček. Co to může být? Natáhla jsem se pro něj a v rukou sevřela tmavě modrou látku a u nich rudou růži. Ta rostla jedině u rybníka, kde jsme včera byli s Nikem. Niklaus mi dal šaty! Usmála jsem se a hned jsem si je oblékla. Byli mi akorát. Už jsem nový potřebovala. Pak jsem si vzpomněla na tajemné šeptání. Jakmile jsem si na to vzpomněla, ozvalo se to znovu.

,,Tatio..“ozvalo se jakoby v mé hlavně. Kdo je to? A jak ví, že moje druhé jméno je Tatia.

Oblékla jsem si šaty a chtěla si znovu lehnout, když v tom se znovu ozval ten tajemný hlas.

„Tatio..“

Naštvaně jsem se přešla místnost k padacím dveřím, potichu je otevřela a sešplhala po žebříku, který mi včera pořídil Kol, abych pořád nemusela někoho volat, aby mi pomohl. Zavřela jsem za sebou dveře a vyplýžila se ven. Nesnažila jsem se být nenápadná, ale nikdo mě nezastavil. Zastavila jsem se před chatou a rozhlédla se. Tak a co teď. Slunce pomalu padalo za obzor a prodlužovalo stíny. Les vypadal strašidelněji, než obvykle.

Mezi nízkými větvemi jsem si všimla letmého pohybu. Upínala jsem oči na místo, kde jsem zahlídla pohyb a srdce mi tlouklo jako o závod. Co když je to něco nebezpečného? Co když mě to zabije? Potřásla jsem hlavou a vynadala si za negativní myšlenky.

Téměř bych si nevšimla šedivého vlka. Vynořil se jakoby odnikud a sledoval mě až příliš chytrýma hnědýma očima.

„Tebe znám“ zašeptal jsem a udělala krok k němu. Vlk o krok ustoupil a dál mě sledoval. „Kdo jsi?“ zeptala jsem se a připadal si pošetile. Rozmlouvám tu s vlkem. Muselo se mi to jen zdát, ale vlk na mě mrkl, zamával ocasem a zmizel v houštím.

„hej!“ vykřikla jsem a běžela za ním. Prodírala jsem se hustým porostem dál a dál od chaty. Od ‘bezpečného‘ útočiště. Následovala jsem občasné záblesky vlčího ocasu mezi větvemi. Běžela jsem rychle a i tak jsem se bála, že ho ztratím a nenajdu cestu zpátky.  Zdálo se mi to jako věčnost. Nohy se mi začínali podlamovat a sotva jsem popadala dech. Když už jsem myslela, že to vzdám, vyběhla jsem na malou mýtinu kdesi mezi hustým hvozdem. Každý normální člověk by vzal svou cestu hned na začátku a neriskoval by cestu tak daleko od stezky a volného prostranstvý. Ve hvozdu jste se mohli snadno stratit. Mýtina vypadla vcelku obyčejně. Nebýt řad vlků sedících všude, kam jsem dohlédla. Několik očí zářilo z houští a pozorně mě sledovalo. Vlastně všichni upírali oči na mě.

Kdybych byla normální člověk, asi bych začala křičet a utíkat. Ale já nejsem tak úplně obyčejná. Z nějakého záhadného důvodu jsem se tady cítila v bezpečí. Následovala jsem šedivého vlka doprostřed mýtini a nepřestávala sledovat své okolí. Ohromilo mě to množství zvířat okolo mě. Nějaký člověk z vesnice mi tvrdil, že vlci se v tomto kraji nevyskytují. Přála bych mu vidět tohle.

„Alexandro“ ozval se hluboký hlas za mnou. Otočila jsem hlavu a spatřila vysokého prošedivělého muže. Hnědé oči mě upřeně, ale mile pozorovali a nemohla jsem si nevšimnout, že byl nahý.

„Ehm..Kde jste se tu vzal?“ zeptala jsem se zmateně. Předtím tady nebyl. Všimla bych si. Zkroutil rty v úsměvu a mlčel. Dívala jsem se mu do očí a připadalo mi to známé. Příliš známé.

„Vy jste byl ten vlk!“ vykřikla jsem šokovaně. Nedávalo mi to smysl. Jak se může člověk dobrovolně bez úplňku měnit ve vlka. Muž se na mě pouze znovu usmál a kývl na tři vlky sedící v řadě hned vedle nás. Stalo se něco podivného. Jejich těla se začala měnit. Hlava a trup se zvětšovali, čumák jako rostl zpátky, nohy se změnšovali až předemnou stáli tři lidi. Jeden muž a dvě ženy. Opět nazí. S otevřenou půsou jsem na ně zírala.

Nadechla jsem se, abych něco řekla, ale nedostala jsem ze sebe nic jiného, než přiškrcené: „Jak?“

„Pomoucí kouzel, sestro“ oslovila mě žena s dlouhými světlými vlasy.

„Jsme jako ty. Čarodějové..“ pokračoval muž.

„..a čarodějky“ dokončila druhá žena.

„To je nemožné“ konečně jsem našla svůj hlas. „Nejsem čarodějka, věděla bych, kdybych uměla čarovat!“ bránila jsem se. Moje matka rozhodně nebyla čarodějka. Pomáhala čarodějkám, to ano, ale nikdy jsem jí neviděla čarovat. Nic takového.

„Tvoje matka to před tebou velmi dobře tajila. Chtěla, aby ses vyhnula všemu nadpřirozenému.“ Uklidňovala mě světlovlasá žena.

„Patřila - a její duše stále patří - do nemocnějšího covenu vůbec. K nám“ usmál se muž.

„Ne, ne, ne..Museli jste si mě s někým spléct“ poodstoupila jsem několik kroků dozadu.

„Tak jak si chceš vysvětlit své pocity, když jsi teď s námi? Cítíš se tu jako doma, že? Jako kdybys sem patřila. Jsme tvoje rodina.“ Kroutila jsem hlavou a ani si neuvědomovala, že mi po tvářích tečou slzy.  

„Je to skutečnost“ usmál se na mě muž, který mě sem předtím v podobě vlka zavedl. Natáhl ruku a uchopil můj stříbrný přívěšek se srpkem měsíce a sluncem. „A ty jsi jedna z nás.“

„Kdo?“

„Zvěromág.“ 

••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••­••••••••••••••••••••••••••••••••••••

Ano zvěromág je výraz z Harryho Pottera :D potřebovala jsem nějaký výraz pro člověka/čaroděje co se umí měnit ve zvíře a první co mě napadlo bylo zvěromág. Tak se moc nečertite, že jsem použila výraz z knihy ;)