5. kapitola

Když jsem se proudila, ležela jsem na podlaze a všude okolo byla tma. Posadila jsem se a rozhlédla se. Do místnosti pronikalo jen pár paprsků světla a odkrývali tak jen málo. Bylo tam vlhko a tak jsem usoudila, že musím být v nějaké jeskyni. Pokusila jsem si stoupnou a hlavou mi projela bolest. Finn mě musel pořádně praštit, když jsem omdlela a ještě teď mě bolí hlava. Promnula jsem si spánky a zamrkala. Bolest se trochu zmírnila, ale při každém prudkém pohybu se hlasitě ozvala. Doklopýtala jsem ke zdroji světla a opřela se o stěnu. Motala se mi hlava a jeskyně se se mnou trochu točila. Chodba se větvila do tří chodeb a všechny se nořili do neproniknutelné tmy. Světlo vycházelo s malé díry ve stropě. Rozeznala jsem hlínu a kořeny rostlin. Jsem v podzemí. Začal se mě zmocňovat klaustrofobický pocit. No, jestli mám mít alespoň malou šanci na útek musím zkusit jednu z chodeb. Zvolila jsem tu prostřední a kolébavým krokem jsem se vydala ji prozkoumat. Musela jsem vypadat přiopile. Po pár krocích jsem neviděla kam šlapu. Zamrkala jsem, aby si oči zvykly na tmu a začínala jsem rozeznávat obrysy stěn. Chodba pokračovala dál a strop se začal snižovat. Za chvíli jsem se musela krčit. Tahle chodba nebude ta správná. Zmocňovala se mě čím dál větší klaustrofobie a pomalu jsem začínala panikařit. Co nejrychleji jsem se dostala na rozcestí a tentokrát zvolila chodbu nalevo. Měla jsem problém s tmou, ale dalo se rozeznat kde je stěna a kde strop. Chodba se stáčela jako had a neustále se objevovali nové a nové zatáčky. Zastavila jsem se, abych popadla dech. Opřela jsem se o stěnu a zhluboka dýchala. Znovu na mě šla závrat a hrozilo, že omdlím. Rychle jsem se vydala chodbou dál a za chvíli na konci uviděla světlo. Východ. ,,Konečně“, pomyslela jsem si a i přes závrat přidala do kroku, až jsem skoro běžela. Vyšla jsem na denní světlo. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a závrat se malinko zlepšila. Z chodby do podzemí vedla lesní cesta. Dala jsem se po ní a doufala, že vede do vesnice. Tentokrát jsem utíkala největší rychlostí jakou jsem dokázala zvládnout. V běhu jsem se otočila, abych zkontrolovala jestli není nikdo z mnou a napálila to v plné rychlosti do Elijaha, který se zčistajasna zjevil na cestě.,,Uff“ oddechla jsem si.,,Elijahu!“ vykřikla jsem.Snad on nepatří ke členům rodiny, kteří mě chtějí obětovat-pomyslela jsem si těsně před tím, než jsem mu všechno vyklopila. Bylo mi blbé obviňovat jeho matku a bratra z mého únosu, ale na nic víc než pravdu jsem se v tu chvíli nezmohla. Když jsem mu překotně vychrlila, co se mi stalo, zůstal na mě zírat a nevěřícně se mračil. Musel si něco přečíst v mích očích, protože bezeslova kývl chytl mě za ruku a táhl mě hlouběji do lesa a pryč z lesní cesty.,,Kam to jdeme?“ zeptala jsem se udýchaně.,,Musím tě někam schovat, aby tě matka nebo Finn nenašli.“vysvětlil mi a táhl mě dál.,,Věříš mi?“ zeptala sem se po pár metrech váhavě. Zastavil se a popadal dech.,,Věřím, ale právě nevím, jak se mám zachovat, takže tě nejprve někam ukryji.“ Popadl mě do náruče, protože na mě nejspíš bylo vidět, že co nevidět znovu omdlím a překvapivě lehce utíkal se mnou v náruči dál. Donesl mě do jakési lesní skrýše kousek od jeskyně. Postavil mě před narychlo postavenou roubenou. Nevypadla moc stabilně, ale tady by mě jistě nikdo nehledal. Okouněla jsem před skrýší asi moc dlouho, proto mě Elijah popadl a strčil dovnitř.,,Zůstaň tady a nikam nechoď.“ Přikázal mi a odspěchal pryč. Rozhlédla jsem se po jedné místnosti. Z trámů u stropu vyseli tuny pavučin a výbavu místnosti tvořila lavice s napůl rozpadlým stolem. Tady dlouho nikdo nebyl. Posadila jsem se na zem-no a co. Beztak už mám šaty celý od hlíny-a teprve teď jsem začala vnímat tepavou bolest v hlavě. Páni to byla rána. Až Finna potkám příště radši hned uteču-pomyslela jsem si. Uběhla si hodina, když někdo zaklepal na dveře. Zaváhala jsem, ale pak jsem usoudila, že Finn nebo Esther by neklepali, ale rovnou vyrazili dveře. Mílila jsem se. Když jsem dveře otevřela nestál na prahu Elijah ani Kol, ale Mikael.,,Mikaele!“Z hlasu bylo znát, že sem překvapená a vůbec ne potěšená, že ho vidím.,,Co vy tady?“ Předstírala jsem, že nevím, že se taky účastnil mého uvěznění.,,Jen tak si jdu kolem“začal nevině,,a říkám si. Proč bych nezašel do té chatky, kterou jsem pro své syny stavěl, když byly malí.“ Zle se na mě usmál a ani se nesnažil tajit, že plánuje něco nekalého. Nervózně jsem se zasmála a couvla dovnitř.,,Víš. Kontroluju jestli se sem nezatoulali lidé. Dnes je totiž úplněk.“ Oznámil mi. Polilo mě horko. Úplněk?! Vždyť před dvěma dny byl úplněk. Viděl jak jsem zmatená a to ho ještě víc potěšilo.,,Ano Alex. V té jeskyni jsi prospala skoro celý měsíc.“ Kývl na někoho za mnou a v tom okamžiku mě někdo zezadu popadl a svázal mi ruce. Kopala jsem a křičela, ale tady mě nikdo nemohl slyšet. Finn mě posadil na podlahu a tentokrát mě nechal při vědomí.,,Jak to, že jsem spala tak dlouho?“ zašeptala jsem mu do ucha, když se skláněl, aby zkontroloval pouta.,,Matka ti dávala nějaké bylinky.“ Vysvětlil stručně a víc se se mnou bavit nechtěl. Sklesle jsem se opřela o stěnu a hlavou se mi honili dvě věci. Kol a jestli to byl Elijah, kdo jim řekl kde jsem.

,,Kdy matka provede ten rituál?“ ,,Dnes večer, a proto dávej pozor, aby neutekla.“ Bouchli dveře a zavrzala podlaha někde blízko u stěny, kde jsem ležela. Na rtech jsem ucítila něco studeného. Otevřela jsem oči a těsně přede mnou stál Klaus. U pusy mi držel džbán s vodou. Měla jsem sucho v ústech a tak jsem popadla džbán a polovinu vody vypila. Zvedl se a přecházel po místnosti. Po očku jsem sledovala každý jeho pohyb. Nebyla jsem si jistá k jaké straně se přidal. Položil jsem džbán a cukla sebou, když se ohnul, aby ho sebral.,,Nemusíš se mě bát,“ zasmál se.,,Tím si nejsem tak jistá,“odsekla jsem. Nic neříkal jen se smál.,,Ty mě chceš nechat obětovat?“zeptala jsem se narovinu.,,Ne.“Záhadně na mě mrkl.,,Pokusím se usmlouvat s matkou, aby ti jen vzala krev a pustila tě.“ To se mu nepodaří-pomyslela jsem si. Jako by věděl na co myslím,,Samozřejmě, že máme záložní plán.“ Vyzbrojil se teda důkladně,,Mohu vědět jaký?“ Než stačil otevřít pusu a vyzradit co má v plánu, dveře se prudce rozletěli a ve dveřích stála Ayann a Esther.,,Klausi!“Zamračila se a lítostivě vydychla. ,,Ty též?“Bylo vidět, že to jenom hraje a snaží se o lítostivé divadélko. Kývla na Ayannu a Klaus se poroučel k zemi. Polkla jsem. Tak pověst o Ayanně a Esther jako čarodějek se potvrdila. Ayann pohlédla na mě a zamračila se.,,Tahle? Přece víš, že tento hoch a tvůj další syn k ní chovají hluboké city.“ Esther nehnula svalem.,,Právě proto jsem jí vybrala. Ničí jednotu rodiny. Synové o ní bojují.“ Lichotilo mi, že Klaus a Kol o mě “bojovali“ a Klaus byl ochotní pro mě riskovat, ale v téhle situaci mi to nijak nepomůže. Ayanna se na mě soucitně podívala a s překvapivou silou a lehkostí mě popadla a spoutala. Mumlala přitom nesrozumitelná slova a pocítila jsem na rukou chlad. Utáhla provaz a pochopitelně mě to mělo zabolet, ale nebolelo to. Začarovala mě? Nechápala jsem proč je na mě tak hodná. Bylo jí mě líto? ,,Vstaň!“Štěkla na mě Esther.,,Kam jdeme?“ šeptla jsem směrem k Ayanně. ,,Oltář,“odpověděla stroze. Zvláštní jak dokáže jedno jediný slovo způsobit neovladatelný třes.

4. kapitola

Ze spaní mě vytrhlo rázné klepání na dveře. Trhla jsem sebou a zvedla hlavu, kterou jsem měla opřenu o desku stolu. Promnula jsem si oči a šla otevřít. Doufám, že je to matka. Odsunula jsem závoru a otevřela dveře. Ve dveřích bohužel nestála matka, ale nějaký muž.,,Jste v pořádku madam?“ zeptal se.,,Ano. Co se stalo? V noci jsem slyšela vití a někdo křičel“ objasnila jsem. Upřel na mě smutný a ztrápený pohled.,,Vlci napadli vesnici a několik lidí zabili.“ Projel mnou šok. Matka. To jediné na co sem mohla myslet byla matka a Mikaelsonovi.(Asi jsem to neříkala, ale tak se jmenuje příjmením Kolova rodina.) ,,Koho zabili?“ zašeptala jsem. ,,Koho zabili?“ řekla jsem hlasitěji, protože mi nerozuměl. Otevřel pusu, jako by chtěl něco jíst, ale selhal mi hlas. Tak nic-řekla sem si. Vystřelila sem z domu a nechala neznámého muže stát na prahu. Sužoval mě strach a obavy. Utíkala jsem rychleji než kdy dřív. Přeběhla jsem most a ve vteřině už jsem byla ve vesnici. Všude pobíhali lidé, za nějakým domem doutnala vatra, odněkud se ozýval pláč, prostě tam byl velký chaos. V davu jsem zahlédla Rebeku. Běžela jsem k ní a chtěla jsem se zeptat, koho zabili, ale pak jsem se zarazila. Měla skloněnou hlavu a vlasy jí zakrývali tvář. Ohlédla se na mě. Plakala. Opravdu. Po tváři se jí kutáleli třpytivé slzy.,,Rebeko?“ špitla sem. Po tváři se řinuly nové a nové slzy.,,Henrick“ šeptla slabým hlasem,, Oni…..“ selhal jí hlas ,,Oni….ho……zabili“ škytla a hystericky se rozklepala. Obejmula sem jí. Třásla se a vzlykala mi do vlasů. Henrick. Ten veselý a čilý kluk. Ne to nemůže být pravda. Přes Rebeky rameno jsem spatřila Esther, jak klečí u nehybného těla. To snad ne. Zavřela jsem oči. Nechci to vidět. Musím najít někoho, kdo mi poví, co se stalo s matkou. A co mám dělat s Rebekou? Nemůžu jí tu jen tak nechat. Ne v tomhle stavu. Naštěstí pro mě se objevil Finn (další z rodiny) a utěšování Rebeky převzal. Z jakéhosi důvodu se na mě soucitně koukal. Vždyť jim zemřel člen rodiny, a pak mi to došlo. Matka. Chtěla jsem se ho zeptat kde je, ale mlčky kývl hlavou směrem k prostředku návsi. Rozběhla jsem se tam a už dálky jsem viděla, že uprostřed vytvořili jakési truchlící místo, kde leželi všechny oběti útoku. Zmateně jsem mezi nimi pobíhala a hledala jí. Našla jsem jí na samém kraji “hřbitovu“. Zalapala jsem po dechu. Byla celá od krve. Bylo vidět, že z části není její, ale přes břicho a hrudník měla přehozenou látku, která zakrývala zranění. Opatrně jsem látku odhrnula a musel jsem odvrátit pohled. Celé břicho měla rozpárané a všude bylo spousta krve. Rozbrečela sem se a zabořila hlavu do dlaní. To nemůže být možný. Ona nemůže být mrtvá. To ne! Někdo mě vzal za ramena a chtěl mě odvést od těla. Vzpírala jsem se a křičela,,Nee!Nee. Nemůžete mě odvléct. Já tady chci zůstat.“ ,,Ššš“ uklidňoval mě ten člověk a přivinul si mě do náruče. Teprve teď jsem poznala, že je to Kol. Přitiskla jsem se k němu a vzlykala mu do tuniky. Musel být taky smutný. Přeci ztratil bratra, ale přesto zvládal utěšovat ještě mně. V hlavě jsem měla zmatek. Co se mnou teď bude? Kde budu dál žít? A hlavně jak? Co bude s vesnicí? Obávala jsem se budoucnosti svojí i všech ostatních. Zavedl mě k nim do domu.,,Jak….jak se to stalo?“ vykoktala jsem mezi vzlyky. Chvíli mu trvalo, než pochopil o čem mluvím.,,Henrick s Elijahem byly zvědavý a každou noc o úplňku chodili do lesa pozorovat vlky“ začal ,,Dnes se to vymklo kontrole a vlci si jich všimli. Vždycky se schovali do větví jednoho stromu a pozorovali je. Tentokrát tam vlci přišli příliš brzy a oni nestihli vylézt na strom. Měli sebou zbraně, ale víš že Henrikovy bojování moc nejde a neubránil se. Elijah stačil vzít jeho tělo a probojovat se zpátky do vesnice. Přinesl jeho tělo domů a otec svolal několik sousedů, kteří byli ochotní pomstít se vlkům za smrt jeho nejmladšího syna.“ Odmlčel se aby nabral dech a pokračoval.,,Vrhly se se zbraněmi do lesa na hon vlků. Matka a Ayanna-rodinná přítelkyně a čarodějka-se zavřeli v pokoji a slyšel jsem, jakoby čarovali. Volali neznámá slova pálili bylinky. Nevím co to mělo znamenat, ale nějakým zázrakem většina těch co se vydali na hon přežili. Jen pár jedinců zemřelo. Když přinášeli těla všiml jsem si ženy, která se ti velmi podobala“ střelil po mě pohledem ,,A pak jsem si uvědomila, že to musí být tvoje matka.“ Vzal mě do náruče a oba jsem, tak mlčky seděli.,,Kole!“ zakřičel něčí hlas ode dveří.,,Pojď mi pomoct.“ Obrátil se ke mně ,,Musím jít, ale za chvíli se vrátím.“ Políbil mě a odešel. Seděla jsem na posteli a v hlavě jsem měla uplně prázdno. Nemohla jsem myslet na nic jiného. Hlava mě třeštila a boleli mě oči. Jako by mi někdo rozerval srdce vejpůl. Ve vedlejším pokoji se někdo hádal. Nedalo mi to a přitiskla jsem ucho na stěnu, abych slyšela, co si povídají. Podle hlasu to byla Esther a Mikael. Pozorně jsem se zaposlouchala a snažila se rozeznat jednotlivá slova.,,Takhle to dál nejde“ křičel Mikael.,,Nemůžeme být nadále sužování strachem s vlkodlaků o každém úplňku.“ Podle kroků jsem poznala, že rozčíleně přechází po místnosti. Opravdu řekl vlkodlaků? To je jenom pověst. Pohádka dětem na dobrou noc. Vlkodlak neexistuje. Nebo ano? ,,Co chceš dělat Mikael? Nijak se jim neubráníme. Jsem pouhý lidé a moje a Ayannina moc není tak velká aby jsem jim zabránili dál ničit naše životy.“Odporovala Esther.,,Nějak to musí jít.“Zakřičel vztekle Mikael.,,Nechci přijít o naše děti.“ Věděl, že tím na Esther zapůsobí. Své děti nadevše milovala a nedopustila by aby se někomu dalšímu něco stalo.,,Našla jsem v knize kouzlo,“ řekla nakonec,, ale budeme potřebovat nějakou lidskou oběť. Něčí krev.“ Ztuhla jsem. Oni chtějí obětovat něčí život při nějakém rituálu, který stejně nebude fungovat? To nemyslejí vážně. Ale spletla jsem se. Mysleli to smrtelně vážně.,,Koho obětujeme?“ zeptal se odhodlaně Mikael.,,Alex“ řekla rozhodně.,,Proč jí? Víš přece, že Kolovi na ní záleží. Miluje ji.“ Ocenila jsem, že mě Mikael brání, ale obávala jsem se, že si Esther vymyslí nějaký kouzelný důvod proč já.,,Chci jí.“ Rozhodla Esther a vyšla z místnosti. Posadila jsem se na postel a nevěřila tomu co jsem právě vyslechla. Chtějí mě zabít. Musím odtut co nejrychleji vypadnout. Sebrala jsem všechnu odvahu rozrazila dveře a chystala se rozběhnou pryč, ale v cestě mi stál Finn.,,Finne uhni mi s cesty“ vyštěkla jsem a strčila do něj. Ani se nehnul a zatlačil mě zpátky do místnosti.,,Zůstaneš tady!“ poručil mi. Uvědomila jsem si, že mě ven nepustí. Začala jsem se s ním prát, ale uhodil mě a já ztratila vědomí.

3. kapitola

Po té situaci s Esther jsem už do jejich domu nehodlala strčit ani malíček. Kol nechápal proč, ale já mu to nehodlala vysvětlovat. Stejně by mi nevěřil. Scházeli jsme se v lese a bavili se tím, že mě učil bojovat mečem. Jsem drobná, ale v rukou mám překvapivou sílu. Zatím jsem zvládala obranu, ale útočit mi nešlo. Nechával mě vyhrávat, ale někdy mi to šlo tak špatně, že nechat mě vyhrát by ani nešlo. Občas sebou bral i své bratry Elijaha a Henricka a bojovali jsme dva proti dvou. Nechávali mě bojovat s Henrickem, ale často to byla remíza. Dva týdny už uběhli od hrozby v jejich domě, ale já jsem pořád nechtěla k nim vkročit. ,,Kdy se konečně odhodláš nás znovu navštívit?“ zeptal se mě jednou Kol, když jsme zrovna nebojovali nebo nebyli zalezlí někde pod keřem.(J) ,,Nevím“ špitla jsem po pravdě. Sklopila jsem zamyšleně hlavu,,Víc se mi libí tady v lese, kde můžeme cvičit a …“ rozhodila jsem rukama,, různě se tady zabavit“. Zasmál se,,Nevymlouvej se“ pohrozil mi a chytil mě okolo pasu. Zasmála jsem se a společně jsem se svalili na zem. ,,Nech toho jsem lechtivá“ okřikla jsem ho naoko naštvaně. V očích mu zajiskřilo.,,Tak lechtivá jo?“ zeptal se škádlivě a začal mě lechtat. Křičela jsem a smála se zároveň. Převalovali jsem se v jehličí a za chvíli jsme vypadali jak dva stromečci. ,,Dost!Dost!“ smíchy jsem nemohla skoro ani mluvit. Když už mě konečně přestal lechtat, lapala jsem po dechu a pochechtávala se. Až pak jsem si uvědomila, že Kol na mě sedí a drží mi ruce. Sklonil se a jemně mě políbil. ,,Ehm..“ ozval se nad námi hlas,,Jestli chcete chvilku pro sebe tak byste si měli vybrat méně frekventovaný les“. Zvedli jsme se takovou rychlostí, že se mi zamotala hlava. ,,Rebeko“ vyjekla jsem,,Co ty tady děláš?“. Rebeka se ušklíbla,,Matka vzkazuje že máš jít domů Kole.“ ,,Nejsem malý“ odsekl naštvaně Kol ,,Vím, kdy a kam mám jít.“ ,,Klidně si tu lítej s Alex, ale matka nás chce vidět u večeře“ vyštěkla a hrdě odkráčela. ,,Co to s ní je?“ zeptala jsem se opatrně.,,Je nějaká nafučená“ vysvětlil její počínání,,Poslední dobou.“ Ohleduplně nezmínil, že je to kvůli mně, ale já to stejně pochopila. Musela jsem působit dost smutně,,Nenávidí tě“ obejmul mě,,Jen není zvyklá, že je ve středu pozornosti někdo jiný než ona“ políbil mě do vlasů. Přitulila jsem se k němu a zavřela oči. Takhle jsem nejvíc spokojená. ,,Už budu muset jít“ líbl mě na tvář ,,Dávej si dnes v noci pozor“ zašeptal ,,Je úplněk“ políbila jsem ho a ujistila, že si budu dávat pozor a pak už jen sledovala, jak mizí mezi stromy.

Večer jsem zavřela dveře na závoru a ujistila se, že matka nikam nepůjde. Slyšela jsem každý úplněk v lese divné vití. Asi nějaký vlk-pomyslela jsem si, když se objevili poprvé, ale později jsem poznala, že je to víc než jeden hlas a tudíš to musí být celá smečka.,,Jdu si lehnout“ oznámila jsem matce a rozloučila se s ní.

V noci mě probudilo vití. Ozývalo se nebezpečně blízko. Šla jsem do kuchyně za matkou. Chvíli jsme jen tak seděli a poslouchali a pak se stalo něco děsivého. Mezi hrůzu nahánějícím vitím jsem zaslechla křik. Lidský křik. Vyskočili jsme od stolu a pozorně jsme se zaposlouchali. Ano opravdu to byl člověk, kdo křičel. ,,Zřejmě dítě“ zašeptala matka. Polilo mě horko. Dítě? Dítě proti smečce vlků? To nemůže dopadnou dobře. ,,Běž si lehnout“ přikázala mi matka a otevírala závoru. ,,Co to děláš“ zděsila sem se ,,Nemůžeš tam jít. Něco se ti stane“ chňapla jsem jí za ruku bránila tak v otevření dveří. Strčila do mě a doslova mě odhodila na druhý konec místnosti. „Nech mě být“ okřikla mě. Otevřela dveře ,,Zavři za mnou závoru. Rozumíš!“ vyštěkla a prudce za sebou zabouchla dveře. Zprudka jsem dýchala a vzpamatovávala se. Nemohla jsem uvěřit, že tam matka opravdu šla. Zachránit dítě tam kde se nemohla zachránit ani ona sama. Vyjekla jsem a nadskočila. Bylo slyšet škrábání a psí funění. Skočila jsem ke dveřím a prudce zastrčila závoru. Nebála jsem se o sebe, ale o matku. Hlavou se mi honilo tisíce otázek. Přežije to? Kdo byl ten dětský křik? Zavřela jsem oči a uklidnila se. Celou noc až do svítání bylo slyšet vití a párkrát i lidský křik. Když se všechno konečně utišilo, vyčerpáním jsem usnula.