4. kapitola

Ze spaní mě vytrhlo rázné klepání na dveře. Trhla jsem sebou a zvedla hlavu, kterou jsem měla opřenu o desku stolu. Promnula jsem si oči a šla otevřít. Doufám, že je to matka. Odsunula jsem závoru a otevřela dveře. Ve dveřích bohužel nestála matka, ale nějaký muž.,,Jste v pořádku madam?“ zeptal se.,,Ano. Co se stalo? V noci jsem slyšela vití a někdo křičel“ objasnila jsem. Upřel na mě smutný a ztrápený pohled.,,Vlci napadli vesnici a několik lidí zabili.“ Projel mnou šok. Matka. To jediné na co sem mohla myslet byla matka a Mikaelsonovi.(Asi jsem to neříkala, ale tak se jmenuje příjmením Kolova rodina.) ,,Koho zabili?“ zašeptala jsem. ,,Koho zabili?“ řekla jsem hlasitěji, protože mi nerozuměl. Otevřel pusu, jako by chtěl něco jíst, ale selhal mi hlas. Tak nic-řekla sem si. Vystřelila sem z domu a nechala neznámého muže stát na prahu. Sužoval mě strach a obavy. Utíkala jsem rychleji než kdy dřív. Přeběhla jsem most a ve vteřině už jsem byla ve vesnici. Všude pobíhali lidé, za nějakým domem doutnala vatra, odněkud se ozýval pláč, prostě tam byl velký chaos. V davu jsem zahlédla Rebeku. Běžela jsem k ní a chtěla jsem se zeptat, koho zabili, ale pak jsem se zarazila. Měla skloněnou hlavu a vlasy jí zakrývali tvář. Ohlédla se na mě. Plakala. Opravdu. Po tváři se jí kutáleli třpytivé slzy.,,Rebeko?“ špitla sem. Po tváři se řinuly nové a nové slzy.,,Henrick“ šeptla slabým hlasem,, Oni…..“ selhal jí hlas ,,Oni….ho……zabili“ škytla a hystericky se rozklepala. Obejmula sem jí. Třásla se a vzlykala mi do vlasů. Henrick. Ten veselý a čilý kluk. Ne to nemůže být pravda. Přes Rebeky rameno jsem spatřila Esther, jak klečí u nehybného těla. To snad ne. Zavřela jsem oči. Nechci to vidět. Musím najít někoho, kdo mi poví, co se stalo s matkou. A co mám dělat s Rebekou? Nemůžu jí tu jen tak nechat. Ne v tomhle stavu. Naštěstí pro mě se objevil Finn (další z rodiny) a utěšování Rebeky převzal. Z jakéhosi důvodu se na mě soucitně koukal. Vždyť jim zemřel člen rodiny, a pak mi to došlo. Matka. Chtěla jsem se ho zeptat kde je, ale mlčky kývl hlavou směrem k prostředku návsi. Rozběhla jsem se tam a už dálky jsem viděla, že uprostřed vytvořili jakési truchlící místo, kde leželi všechny oběti útoku. Zmateně jsem mezi nimi pobíhala a hledala jí. Našla jsem jí na samém kraji “hřbitovu“. Zalapala jsem po dechu. Byla celá od krve. Bylo vidět, že z části není její, ale přes břicho a hrudník měla přehozenou látku, která zakrývala zranění. Opatrně jsem látku odhrnula a musel jsem odvrátit pohled. Celé břicho měla rozpárané a všude bylo spousta krve. Rozbrečela sem se a zabořila hlavu do dlaní. To nemůže být možný. Ona nemůže být mrtvá. To ne! Někdo mě vzal za ramena a chtěl mě odvést od těla. Vzpírala jsem se a křičela,,Nee!Nee. Nemůžete mě odvléct. Já tady chci zůstat.“ ,,Ššš“ uklidňoval mě ten člověk a přivinul si mě do náruče. Teprve teď jsem poznala, že je to Kol. Přitiskla jsem se k němu a vzlykala mu do tuniky. Musel být taky smutný. Přeci ztratil bratra, ale přesto zvládal utěšovat ještě mně. V hlavě jsem měla zmatek. Co se mnou teď bude? Kde budu dál žít? A hlavně jak? Co bude s vesnicí? Obávala jsem se budoucnosti svojí i všech ostatních. Zavedl mě k nim do domu.,,Jak….jak se to stalo?“ vykoktala jsem mezi vzlyky. Chvíli mu trvalo, než pochopil o čem mluvím.,,Henrick s Elijahem byly zvědavý a každou noc o úplňku chodili do lesa pozorovat vlky“ začal ,,Dnes se to vymklo kontrole a vlci si jich všimli. Vždycky se schovali do větví jednoho stromu a pozorovali je. Tentokrát tam vlci přišli příliš brzy a oni nestihli vylézt na strom. Měli sebou zbraně, ale víš že Henrikovy bojování moc nejde a neubránil se. Elijah stačil vzít jeho tělo a probojovat se zpátky do vesnice. Přinesl jeho tělo domů a otec svolal několik sousedů, kteří byli ochotní pomstít se vlkům za smrt jeho nejmladšího syna.“ Odmlčel se aby nabral dech a pokračoval.,,Vrhly se se zbraněmi do lesa na hon vlků. Matka a Ayanna-rodinná přítelkyně a čarodějka-se zavřeli v pokoji a slyšel jsem, jakoby čarovali. Volali neznámá slova pálili bylinky. Nevím co to mělo znamenat, ale nějakým zázrakem většina těch co se vydali na hon přežili. Jen pár jedinců zemřelo. Když přinášeli těla všiml jsem si ženy, která se ti velmi podobala“ střelil po mě pohledem ,,A pak jsem si uvědomila, že to musí být tvoje matka.“ Vzal mě do náruče a oba jsem, tak mlčky seděli.,,Kole!“ zakřičel něčí hlas ode dveří.,,Pojď mi pomoct.“ Obrátil se ke mně ,,Musím jít, ale za chvíli se vrátím.“ Políbil mě a odešel. Seděla jsem na posteli a v hlavě jsem měla uplně prázdno. Nemohla jsem myslet na nic jiného. Hlava mě třeštila a boleli mě oči. Jako by mi někdo rozerval srdce vejpůl. Ve vedlejším pokoji se někdo hádal. Nedalo mi to a přitiskla jsem ucho na stěnu, abych slyšela, co si povídají. Podle hlasu to byla Esther a Mikael. Pozorně jsem se zaposlouchala a snažila se rozeznat jednotlivá slova.,,Takhle to dál nejde“ křičel Mikael.,,Nemůžeme být nadále sužování strachem s vlkodlaků o každém úplňku.“ Podle kroků jsem poznala, že rozčíleně přechází po místnosti. Opravdu řekl vlkodlaků? To je jenom pověst. Pohádka dětem na dobrou noc. Vlkodlak neexistuje. Nebo ano? ,,Co chceš dělat Mikael? Nijak se jim neubráníme. Jsem pouhý lidé a moje a Ayannina moc není tak velká aby jsem jim zabránili dál ničit naše životy.“Odporovala Esther.,,Nějak to musí jít.“Zakřičel vztekle Mikael.,,Nechci přijít o naše děti.“ Věděl, že tím na Esther zapůsobí. Své děti nadevše milovala a nedopustila by aby se někomu dalšímu něco stalo.,,Našla jsem v knize kouzlo,“ řekla nakonec,, ale budeme potřebovat nějakou lidskou oběť. Něčí krev.“ Ztuhla jsem. Oni chtějí obětovat něčí život při nějakém rituálu, který stejně nebude fungovat? To nemyslejí vážně. Ale spletla jsem se. Mysleli to smrtelně vážně.,,Koho obětujeme?“ zeptal se odhodlaně Mikael.,,Alex“ řekla rozhodně.,,Proč jí? Víš přece, že Kolovi na ní záleží. Miluje ji.“ Ocenila jsem, že mě Mikael brání, ale obávala jsem se, že si Esther vymyslí nějaký kouzelný důvod proč já.,,Chci jí.“ Rozhodla Esther a vyšla z místnosti. Posadila jsem se na postel a nevěřila tomu co jsem právě vyslechla. Chtějí mě zabít. Musím odtut co nejrychleji vypadnout. Sebrala jsem všechnu odvahu rozrazila dveře a chystala se rozběhnou pryč, ale v cestě mi stál Finn.,,Finne uhni mi s cesty“ vyštěkla jsem a strčila do něj. Ani se nehnul a zatlačil mě zpátky do místnosti.,,Zůstaneš tady!“ poručil mi. Uvědomila jsem si, že mě ven nepustí. Začala jsem se s ním prát, ale uhodil mě a já ztratila vědomí.