5. kapitola

Když jsem se proudila, ležela jsem na podlaze a všude okolo byla tma. Posadila jsem se a rozhlédla se. Do místnosti pronikalo jen pár paprsků světla a odkrývali tak jen málo. Bylo tam vlhko a tak jsem usoudila, že musím být v nějaké jeskyni. Pokusila jsem si stoupnou a hlavou mi projela bolest. Finn mě musel pořádně praštit, když jsem omdlela a ještě teď mě bolí hlava. Promnula jsem si spánky a zamrkala. Bolest se trochu zmírnila, ale při každém prudkém pohybu se hlasitě ozvala. Doklopýtala jsem ke zdroji světla a opřela se o stěnu. Motala se mi hlava a jeskyně se se mnou trochu točila. Chodba se větvila do tří chodeb a všechny se nořili do neproniknutelné tmy. Světlo vycházelo s malé díry ve stropě. Rozeznala jsem hlínu a kořeny rostlin. Jsem v podzemí. Začal se mě zmocňovat klaustrofobický pocit. No, jestli mám mít alespoň malou šanci na útek musím zkusit jednu z chodeb. Zvolila jsem tu prostřední a kolébavým krokem jsem se vydala ji prozkoumat. Musela jsem vypadat přiopile. Po pár krocích jsem neviděla kam šlapu. Zamrkala jsem, aby si oči zvykly na tmu a začínala jsem rozeznávat obrysy stěn. Chodba pokračovala dál a strop se začal snižovat. Za chvíli jsem se musela krčit. Tahle chodba nebude ta správná. Zmocňovala se mě čím dál větší klaustrofobie a pomalu jsem začínala panikařit. Co nejrychleji jsem se dostala na rozcestí a tentokrát zvolila chodbu nalevo. Měla jsem problém s tmou, ale dalo se rozeznat kde je stěna a kde strop. Chodba se stáčela jako had a neustále se objevovali nové a nové zatáčky. Zastavila jsem se, abych popadla dech. Opřela jsem se o stěnu a zhluboka dýchala. Znovu na mě šla závrat a hrozilo, že omdlím. Rychle jsem se vydala chodbou dál a za chvíli na konci uviděla světlo. Východ. ,,Konečně“, pomyslela jsem si a i přes závrat přidala do kroku, až jsem skoro běžela. Vyšla jsem na denní světlo. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a závrat se malinko zlepšila. Z chodby do podzemí vedla lesní cesta. Dala jsem se po ní a doufala, že vede do vesnice. Tentokrát jsem utíkala největší rychlostí jakou jsem dokázala zvládnout. V běhu jsem se otočila, abych zkontrolovala jestli není nikdo z mnou a napálila to v plné rychlosti do Elijaha, který se zčistajasna zjevil na cestě.,,Uff“ oddechla jsem si.,,Elijahu!“ vykřikla jsem.Snad on nepatří ke členům rodiny, kteří mě chtějí obětovat-pomyslela jsem si těsně před tím, než jsem mu všechno vyklopila. Bylo mi blbé obviňovat jeho matku a bratra z mého únosu, ale na nic víc než pravdu jsem se v tu chvíli nezmohla. Když jsem mu překotně vychrlila, co se mi stalo, zůstal na mě zírat a nevěřícně se mračil. Musel si něco přečíst v mích očích, protože bezeslova kývl chytl mě za ruku a táhl mě hlouběji do lesa a pryč z lesní cesty.,,Kam to jdeme?“ zeptala jsem se udýchaně.,,Musím tě někam schovat, aby tě matka nebo Finn nenašli.“vysvětlil mi a táhl mě dál.,,Věříš mi?“ zeptala sem se po pár metrech váhavě. Zastavil se a popadal dech.,,Věřím, ale právě nevím, jak se mám zachovat, takže tě nejprve někam ukryji.“ Popadl mě do náruče, protože na mě nejspíš bylo vidět, že co nevidět znovu omdlím a překvapivě lehce utíkal se mnou v náruči dál. Donesl mě do jakési lesní skrýše kousek od jeskyně. Postavil mě před narychlo postavenou roubenou. Nevypadla moc stabilně, ale tady by mě jistě nikdo nehledal. Okouněla jsem před skrýší asi moc dlouho, proto mě Elijah popadl a strčil dovnitř.,,Zůstaň tady a nikam nechoď.“ Přikázal mi a odspěchal pryč. Rozhlédla jsem se po jedné místnosti. Z trámů u stropu vyseli tuny pavučin a výbavu místnosti tvořila lavice s napůl rozpadlým stolem. Tady dlouho nikdo nebyl. Posadila jsem se na zem-no a co. Beztak už mám šaty celý od hlíny-a teprve teď jsem začala vnímat tepavou bolest v hlavě. Páni to byla rána. Až Finna potkám příště radši hned uteču-pomyslela jsem si. Uběhla si hodina, když někdo zaklepal na dveře. Zaváhala jsem, ale pak jsem usoudila, že Finn nebo Esther by neklepali, ale rovnou vyrazili dveře. Mílila jsem se. Když jsem dveře otevřela nestál na prahu Elijah ani Kol, ale Mikael.,,Mikaele!“Z hlasu bylo znát, že sem překvapená a vůbec ne potěšená, že ho vidím.,,Co vy tady?“ Předstírala jsem, že nevím, že se taky účastnil mého uvěznění.,,Jen tak si jdu kolem“začal nevině,,a říkám si. Proč bych nezašel do té chatky, kterou jsem pro své syny stavěl, když byly malí.“ Zle se na mě usmál a ani se nesnažil tajit, že plánuje něco nekalého. Nervózně jsem se zasmála a couvla dovnitř.,,Víš. Kontroluju jestli se sem nezatoulali lidé. Dnes je totiž úplněk.“ Oznámil mi. Polilo mě horko. Úplněk?! Vždyť před dvěma dny byl úplněk. Viděl jak jsem zmatená a to ho ještě víc potěšilo.,,Ano Alex. V té jeskyni jsi prospala skoro celý měsíc.“ Kývl na někoho za mnou a v tom okamžiku mě někdo zezadu popadl a svázal mi ruce. Kopala jsem a křičela, ale tady mě nikdo nemohl slyšet. Finn mě posadil na podlahu a tentokrát mě nechal při vědomí.,,Jak to, že jsem spala tak dlouho?“ zašeptala jsem mu do ucha, když se skláněl, aby zkontroloval pouta.,,Matka ti dávala nějaké bylinky.“ Vysvětlil stručně a víc se se mnou bavit nechtěl. Sklesle jsem se opřela o stěnu a hlavou se mi honili dvě věci. Kol a jestli to byl Elijah, kdo jim řekl kde jsem.

,,Kdy matka provede ten rituál?“ ,,Dnes večer, a proto dávej pozor, aby neutekla.“ Bouchli dveře a zavrzala podlaha někde blízko u stěny, kde jsem ležela. Na rtech jsem ucítila něco studeného. Otevřela jsem oči a těsně přede mnou stál Klaus. U pusy mi držel džbán s vodou. Měla jsem sucho v ústech a tak jsem popadla džbán a polovinu vody vypila. Zvedl se a přecházel po místnosti. Po očku jsem sledovala každý jeho pohyb. Nebyla jsem si jistá k jaké straně se přidal. Položil jsem džbán a cukla sebou, když se ohnul, aby ho sebral.,,Nemusíš se mě bát,“ zasmál se.,,Tím si nejsem tak jistá,“odsekla jsem. Nic neříkal jen se smál.,,Ty mě chceš nechat obětovat?“zeptala jsem se narovinu.,,Ne.“Záhadně na mě mrkl.,,Pokusím se usmlouvat s matkou, aby ti jen vzala krev a pustila tě.“ To se mu nepodaří-pomyslela jsem si. Jako by věděl na co myslím,,Samozřejmě, že máme záložní plán.“ Vyzbrojil se teda důkladně,,Mohu vědět jaký?“ Než stačil otevřít pusu a vyzradit co má v plánu, dveře se prudce rozletěli a ve dveřích stála Ayann a Esther.,,Klausi!“Zamračila se a lítostivě vydychla. ,,Ty též?“Bylo vidět, že to jenom hraje a snaží se o lítostivé divadélko. Kývla na Ayannu a Klaus se poroučel k zemi. Polkla jsem. Tak pověst o Ayanně a Esther jako čarodějek se potvrdila. Ayann pohlédla na mě a zamračila se.,,Tahle? Přece víš, že tento hoch a tvůj další syn k ní chovají hluboké city.“ Esther nehnula svalem.,,Právě proto jsem jí vybrala. Ničí jednotu rodiny. Synové o ní bojují.“ Lichotilo mi, že Klaus a Kol o mě “bojovali“ a Klaus byl ochotní pro mě riskovat, ale v téhle situaci mi to nijak nepomůže. Ayanna se na mě soucitně podívala a s překvapivou silou a lehkostí mě popadla a spoutala. Mumlala přitom nesrozumitelná slova a pocítila jsem na rukou chlad. Utáhla provaz a pochopitelně mě to mělo zabolet, ale nebolelo to. Začarovala mě? Nechápala jsem proč je na mě tak hodná. Bylo jí mě líto? ,,Vstaň!“Štěkla na mě Esther.,,Kam jdeme?“ šeptla jsem směrem k Ayanně. ,,Oltář,“odpověděla stroze. Zvláštní jak dokáže jedno jediný slovo způsobit neovladatelný třes.

4. kapitola

Ze spaní mě vytrhlo rázné klepání na dveře. Trhla jsem sebou a zvedla hlavu, kterou jsem měla opřenu o desku stolu. Promnula jsem si oči a šla otevřít. Doufám, že je to matka. Odsunula jsem závoru a otevřela dveře. Ve dveřích bohužel nestála matka, ale nějaký muž.,,Jste v pořádku madam?“ zeptal se.,,Ano. Co se stalo? V noci jsem slyšela vití a někdo křičel“ objasnila jsem. Upřel na mě smutný a ztrápený pohled.,,Vlci napadli vesnici a několik lidí zabili.“ Projel mnou šok. Matka. To jediné na co sem mohla myslet byla matka a Mikaelsonovi.(Asi jsem to neříkala, ale tak se jmenuje příjmením Kolova rodina.) ,,Koho zabili?“ zašeptala jsem. ,,Koho zabili?“ řekla jsem hlasitěji, protože mi nerozuměl. Otevřel pusu, jako by chtěl něco jíst, ale selhal mi hlas. Tak nic-řekla sem si. Vystřelila sem z domu a nechala neznámého muže stát na prahu. Sužoval mě strach a obavy. Utíkala jsem rychleji než kdy dřív. Přeběhla jsem most a ve vteřině už jsem byla ve vesnici. Všude pobíhali lidé, za nějakým domem doutnala vatra, odněkud se ozýval pláč, prostě tam byl velký chaos. V davu jsem zahlédla Rebeku. Běžela jsem k ní a chtěla jsem se zeptat, koho zabili, ale pak jsem se zarazila. Měla skloněnou hlavu a vlasy jí zakrývali tvář. Ohlédla se na mě. Plakala. Opravdu. Po tváři se jí kutáleli třpytivé slzy.,,Rebeko?“ špitla sem. Po tváři se řinuly nové a nové slzy.,,Henrick“ šeptla slabým hlasem,, Oni…..“ selhal jí hlas ,,Oni….ho……zabili“ škytla a hystericky se rozklepala. Obejmula sem jí. Třásla se a vzlykala mi do vlasů. Henrick. Ten veselý a čilý kluk. Ne to nemůže být pravda. Přes Rebeky rameno jsem spatřila Esther, jak klečí u nehybného těla. To snad ne. Zavřela jsem oči. Nechci to vidět. Musím najít někoho, kdo mi poví, co se stalo s matkou. A co mám dělat s Rebekou? Nemůžu jí tu jen tak nechat. Ne v tomhle stavu. Naštěstí pro mě se objevil Finn (další z rodiny) a utěšování Rebeky převzal. Z jakéhosi důvodu se na mě soucitně koukal. Vždyť jim zemřel člen rodiny, a pak mi to došlo. Matka. Chtěla jsem se ho zeptat kde je, ale mlčky kývl hlavou směrem k prostředku návsi. Rozběhla jsem se tam a už dálky jsem viděla, že uprostřed vytvořili jakési truchlící místo, kde leželi všechny oběti útoku. Zmateně jsem mezi nimi pobíhala a hledala jí. Našla jsem jí na samém kraji “hřbitovu“. Zalapala jsem po dechu. Byla celá od krve. Bylo vidět, že z části není její, ale přes břicho a hrudník měla přehozenou látku, která zakrývala zranění. Opatrně jsem látku odhrnula a musel jsem odvrátit pohled. Celé břicho měla rozpárané a všude bylo spousta krve. Rozbrečela sem se a zabořila hlavu do dlaní. To nemůže být možný. Ona nemůže být mrtvá. To ne! Někdo mě vzal za ramena a chtěl mě odvést od těla. Vzpírala jsem se a křičela,,Nee!Nee. Nemůžete mě odvléct. Já tady chci zůstat.“ ,,Ššš“ uklidňoval mě ten člověk a přivinul si mě do náruče. Teprve teď jsem poznala, že je to Kol. Přitiskla jsem se k němu a vzlykala mu do tuniky. Musel být taky smutný. Přeci ztratil bratra, ale přesto zvládal utěšovat ještě mně. V hlavě jsem měla zmatek. Co se mnou teď bude? Kde budu dál žít? A hlavně jak? Co bude s vesnicí? Obávala jsem se budoucnosti svojí i všech ostatních. Zavedl mě k nim do domu.,,Jak….jak se to stalo?“ vykoktala jsem mezi vzlyky. Chvíli mu trvalo, než pochopil o čem mluvím.,,Henrick s Elijahem byly zvědavý a každou noc o úplňku chodili do lesa pozorovat vlky“ začal ,,Dnes se to vymklo kontrole a vlci si jich všimli. Vždycky se schovali do větví jednoho stromu a pozorovali je. Tentokrát tam vlci přišli příliš brzy a oni nestihli vylézt na strom. Měli sebou zbraně, ale víš že Henrikovy bojování moc nejde a neubránil se. Elijah stačil vzít jeho tělo a probojovat se zpátky do vesnice. Přinesl jeho tělo domů a otec svolal několik sousedů, kteří byli ochotní pomstít se vlkům za smrt jeho nejmladšího syna.“ Odmlčel se aby nabral dech a pokračoval.,,Vrhly se se zbraněmi do lesa na hon vlků. Matka a Ayanna-rodinná přítelkyně a čarodějka-se zavřeli v pokoji a slyšel jsem, jakoby čarovali. Volali neznámá slova pálili bylinky. Nevím co to mělo znamenat, ale nějakým zázrakem většina těch co se vydali na hon přežili. Jen pár jedinců zemřelo. Když přinášeli těla všiml jsem si ženy, která se ti velmi podobala“ střelil po mě pohledem ,,A pak jsem si uvědomila, že to musí být tvoje matka.“ Vzal mě do náruče a oba jsem, tak mlčky seděli.,,Kole!“ zakřičel něčí hlas ode dveří.,,Pojď mi pomoct.“ Obrátil se ke mně ,,Musím jít, ale za chvíli se vrátím.“ Políbil mě a odešel. Seděla jsem na posteli a v hlavě jsem měla uplně prázdno. Nemohla jsem myslet na nic jiného. Hlava mě třeštila a boleli mě oči. Jako by mi někdo rozerval srdce vejpůl. Ve vedlejším pokoji se někdo hádal. Nedalo mi to a přitiskla jsem ucho na stěnu, abych slyšela, co si povídají. Podle hlasu to byla Esther a Mikael. Pozorně jsem se zaposlouchala a snažila se rozeznat jednotlivá slova.,,Takhle to dál nejde“ křičel Mikael.,,Nemůžeme být nadále sužování strachem s vlkodlaků o každém úplňku.“ Podle kroků jsem poznala, že rozčíleně přechází po místnosti. Opravdu řekl vlkodlaků? To je jenom pověst. Pohádka dětem na dobrou noc. Vlkodlak neexistuje. Nebo ano? ,,Co chceš dělat Mikael? Nijak se jim neubráníme. Jsem pouhý lidé a moje a Ayannina moc není tak velká aby jsem jim zabránili dál ničit naše životy.“Odporovala Esther.,,Nějak to musí jít.“Zakřičel vztekle Mikael.,,Nechci přijít o naše děti.“ Věděl, že tím na Esther zapůsobí. Své děti nadevše milovala a nedopustila by aby se někomu dalšímu něco stalo.,,Našla jsem v knize kouzlo,“ řekla nakonec,, ale budeme potřebovat nějakou lidskou oběť. Něčí krev.“ Ztuhla jsem. Oni chtějí obětovat něčí život při nějakém rituálu, který stejně nebude fungovat? To nemyslejí vážně. Ale spletla jsem se. Mysleli to smrtelně vážně.,,Koho obětujeme?“ zeptal se odhodlaně Mikael.,,Alex“ řekla rozhodně.,,Proč jí? Víš přece, že Kolovi na ní záleží. Miluje ji.“ Ocenila jsem, že mě Mikael brání, ale obávala jsem se, že si Esther vymyslí nějaký kouzelný důvod proč já.,,Chci jí.“ Rozhodla Esther a vyšla z místnosti. Posadila jsem se na postel a nevěřila tomu co jsem právě vyslechla. Chtějí mě zabít. Musím odtut co nejrychleji vypadnout. Sebrala jsem všechnu odvahu rozrazila dveře a chystala se rozběhnou pryč, ale v cestě mi stál Finn.,,Finne uhni mi s cesty“ vyštěkla jsem a strčila do něj. Ani se nehnul a zatlačil mě zpátky do místnosti.,,Zůstaneš tady!“ poručil mi. Uvědomila jsem si, že mě ven nepustí. Začala jsem se s ním prát, ale uhodil mě a já ztratila vědomí.

3. kapitola

Po té situaci s Esther jsem už do jejich domu nehodlala strčit ani malíček. Kol nechápal proč, ale já mu to nehodlala vysvětlovat. Stejně by mi nevěřil. Scházeli jsme se v lese a bavili se tím, že mě učil bojovat mečem. Jsem drobná, ale v rukou mám překvapivou sílu. Zatím jsem zvládala obranu, ale útočit mi nešlo. Nechával mě vyhrávat, ale někdy mi to šlo tak špatně, že nechat mě vyhrát by ani nešlo. Občas sebou bral i své bratry Elijaha a Henricka a bojovali jsme dva proti dvou. Nechávali mě bojovat s Henrickem, ale často to byla remíza. Dva týdny už uběhli od hrozby v jejich domě, ale já jsem pořád nechtěla k nim vkročit. ,,Kdy se konečně odhodláš nás znovu navštívit?“ zeptal se mě jednou Kol, když jsme zrovna nebojovali nebo nebyli zalezlí někde pod keřem.(J) ,,Nevím“ špitla jsem po pravdě. Sklopila jsem zamyšleně hlavu,,Víc se mi libí tady v lese, kde můžeme cvičit a …“ rozhodila jsem rukama,, různě se tady zabavit“. Zasmál se,,Nevymlouvej se“ pohrozil mi a chytil mě okolo pasu. Zasmála jsem se a společně jsem se svalili na zem. ,,Nech toho jsem lechtivá“ okřikla jsem ho naoko naštvaně. V očích mu zajiskřilo.,,Tak lechtivá jo?“ zeptal se škádlivě a začal mě lechtat. Křičela jsem a smála se zároveň. Převalovali jsem se v jehličí a za chvíli jsme vypadali jak dva stromečci. ,,Dost!Dost!“ smíchy jsem nemohla skoro ani mluvit. Když už mě konečně přestal lechtat, lapala jsem po dechu a pochechtávala se. Až pak jsem si uvědomila, že Kol na mě sedí a drží mi ruce. Sklonil se a jemně mě políbil. ,,Ehm..“ ozval se nad námi hlas,,Jestli chcete chvilku pro sebe tak byste si měli vybrat méně frekventovaný les“. Zvedli jsme se takovou rychlostí, že se mi zamotala hlava. ,,Rebeko“ vyjekla jsem,,Co ty tady děláš?“. Rebeka se ušklíbla,,Matka vzkazuje že máš jít domů Kole.“ ,,Nejsem malý“ odsekl naštvaně Kol ,,Vím, kdy a kam mám jít.“ ,,Klidně si tu lítej s Alex, ale matka nás chce vidět u večeře“ vyštěkla a hrdě odkráčela. ,,Co to s ní je?“ zeptala jsem se opatrně.,,Je nějaká nafučená“ vysvětlil její počínání,,Poslední dobou.“ Ohleduplně nezmínil, že je to kvůli mně, ale já to stejně pochopila. Musela jsem působit dost smutně,,Nenávidí tě“ obejmul mě,,Jen není zvyklá, že je ve středu pozornosti někdo jiný než ona“ políbil mě do vlasů. Přitulila jsem se k němu a zavřela oči. Takhle jsem nejvíc spokojená. ,,Už budu muset jít“ líbl mě na tvář ,,Dávej si dnes v noci pozor“ zašeptal ,,Je úplněk“ políbila jsem ho a ujistila, že si budu dávat pozor a pak už jen sledovala, jak mizí mezi stromy.

Večer jsem zavřela dveře na závoru a ujistila se, že matka nikam nepůjde. Slyšela jsem každý úplněk v lese divné vití. Asi nějaký vlk-pomyslela jsem si, když se objevili poprvé, ale později jsem poznala, že je to víc než jeden hlas a tudíš to musí být celá smečka.,,Jdu si lehnout“ oznámila jsem matce a rozloučila se s ní.

V noci mě probudilo vití. Ozývalo se nebezpečně blízko. Šla jsem do kuchyně za matkou. Chvíli jsme jen tak seděli a poslouchali a pak se stalo něco děsivého. Mezi hrůzu nahánějícím vitím jsem zaslechla křik. Lidský křik. Vyskočili jsme od stolu a pozorně jsme se zaposlouchali. Ano opravdu to byl člověk, kdo křičel. ,,Zřejmě dítě“ zašeptala matka. Polilo mě horko. Dítě? Dítě proti smečce vlků? To nemůže dopadnou dobře. ,,Běž si lehnout“ přikázala mi matka a otevírala závoru. ,,Co to děláš“ zděsila sem se ,,Nemůžeš tam jít. Něco se ti stane“ chňapla jsem jí za ruku bránila tak v otevření dveří. Strčila do mě a doslova mě odhodila na druhý konec místnosti. „Nech mě být“ okřikla mě. Otevřela dveře ,,Zavři za mnou závoru. Rozumíš!“ vyštěkla a prudce za sebou zabouchla dveře. Zprudka jsem dýchala a vzpamatovávala se. Nemohla jsem uvěřit, že tam matka opravdu šla. Zachránit dítě tam kde se nemohla zachránit ani ona sama. Vyjekla jsem a nadskočila. Bylo slyšet škrábání a psí funění. Skočila jsem ke dveřím a prudce zastrčila závoru. Nebála jsem se o sebe, ale o matku. Hlavou se mi honilo tisíce otázek. Přežije to? Kdo byl ten dětský křik? Zavřela jsem oči a uklidnila se. Celou noc až do svítání bylo slyšet vití a párkrát i lidský křik. Když se všechno konečně utišilo, vyčerpáním jsem usnula.

2. kapitola

Po té jsme s Kolem ještě sblížili. Vyprávěl mi jaké je to ve vesnici,o svých sourozencích a o své matce, která je nejváženější osobou celé vesnice. Byla ta čarodějka. Cesta utekla jako voda a ocitli jsme se v malé “uličce“ tvořené dvěma nízkými roubenkami. Nejistě jsem stála v “uličce“ a rozhlížela se. ,,Pojďte“ pokynul mi Kol. Klaus stál na konci na návis a čekal na nás. Nevím proč jsem se tak bála tam jít. Bylo to proto, že jsem nikdy nepotkala žádného jiného člověka než matku, Kola a Klause? Nebo jsme se prostě obávala jejich reakce na cizí osobu v jejich vesnici? Nebyla jsem si jistá ani jedním. Pomalu jsem vykročila a nejistě jsem se ohlédla zpátky do lesa. Kol se jemně dotkl mé ruky a já se hned cítila jistěji. Klaus se musel všimnou, že postoj mezi mnou a Kolem se změnil a tvářil se trochu naštvaně. Zjevně jsem se mu líbila a mněl o mě zájem stejně jako Kol. Nedala jsem mu šanci, aby se se mnou sblížil. Řekla jsem si, že se budu snažit alespoň o přátelství. Uklidnila jsem se a sebejistě jsem vykročila za Kolem. Usmála se na mě a pokynul mi ať jdu první. Vyšla jsme na náves a rozhlédla se. Vesnici tvořilo okolo 15 roubenek a malé nádvoří se studní. ,,Pojďte tudy“ ukázal Kol. Vedl mě středem návsi k domu, který konkuroval všem ostatním. Na tehdejší dobu byl velkolepí a obrovský. Vypadal jako by jste slepili dvě obyčejné roubenky. ,,Tady bydlíte?“ zeptala jsem se ohromeně. ,,Ano“ usmál se Klaus,,Chcete jít dál?“. Zaváhala jsem. ,,Seznámím vás s rodinou“ navrhl Kol. Kývla jsem. Šla jsem první a Klaus mě uvedl do prostorné chodby. Úžasem jsem oněměla. Žádný vstup přímo do světnice? Tahle rodina musí být velmi vážená. ,,Rebeko!“ zavolal Kol. Málem jsem leknutím nadskočila. Stál těsně za mnou až se mě skoro dotýkal. Pousmála jsem se a proběhl mnou záchvěv touhy. Co se to se mnou děje? Toužím po jeho doteku? Nikdy jsem nepotkala někoho tak milého, ale abych se do někoho hned zamilovala a políbila ho na potkáni, to se mi ještě nestalo. Ze dveří hned naproti vyšla dívka. Měla krásné blond vlasy, štíhlá a překrásná. Tvář jako anděl. ,,Co se děje Kole?“ oslovila ho dívka. ,,Vedu návštěvu“ pohlédl na mě. Dívka si mě pozorně prohlédla,, Kdo jsi?“ utrhla se na mě nepřátelsky. Znervozněla jsem. Nechtěla jsem si nikoho znepřátelit. ,,Jmenuji se Alex“ představila jsem se a přátelsky jsem se usmála. ,,Rebeka“ odpověděla stroze, ale svůj postoj nezměnila. Do chodby vešel muž(typovala bych ho na jejich otce),,Co se tu děje?“. ,,Kol a Niklaus přivedli návštěvu“ odpověděla mu Rebeka uštěpačně. Muž si mě prohlédl od hlavy až k patě a po tváři se mu rozlil úsměv. ,,Vítám tě u nás doma“ přivítal mě a políbil mi ruku. Udělala jsem pukrle a usmála se,, děkuji pane“. ,,Můžeš mi říkat Mikael“ nabídl mi. Rebeka si pohrdavě odfrkla a vzdorovitě založila ruce na prsou.,,Tohle je moje dcera Rebeka“ představil mi znovu Rebeku ,,a moje syny jsi už jistě poznala“ obrátil se na Klause a Kola. Přikývla jsem a ve vzduchu cítila napětí, které nejvíce sálalo směrem od Rebeky. ,,Nechceš nám svojí dívku představit?“ obrátil se na Kola. ,,Ano otče“ bylo cítit, že je roztěkaný,,Otče tohle je Alex Blackwell“ představil mě. ,,Blackwell?“ podivil se. ,,Nikoho s tímto jménem ve vesnici neznám. Odkud jsi?“.,,Bydlím tady kousek v lese“ vysvětlila jsem. Přikývl.,,Potřebuji pomoct na pozemku Klausi a Kole“ oznámil,,Rebeko? Mohla by ses o našeho hosta postarat?“.,,Jistě“ ušklíbla se Rebeka,,Pojď“ utrhla se na mě a vešla do dveří, s kterých předtím vyšla. Ohlédla jsem se na Kola. Pokývl ať za ní jdu a šel za otcem a bratrem. Nechtěla jsem dát najevo, že mám trochu strach, a proto jsem za Rebekou vešla s hlavou hrdě vztyčenou. Vešla jsem do malé místnosti plné lahviček a bylin zavěšených na stropě. ,,Pomůžeš mi v obchodě“ oznámila mi Rebeka, která v rohu třídila na stolku svazky bylin. ,,Budeš třídit levanduli a lékořici“ ukázala na kopičku bylinek na stole a dál se věnovala svým činnostem. Matka mě učila rozpoznávat různé rostliny a byliny a jejich použití, a proto jsem neměla problém rozeznat levanduli od lékořice. Levanduli jsem poznala podle charakteristické vůně a překrásné modré barvy a lékořici podle světle modré barvy. Oproti levanduli, která má barvou trochu do fialova. Pečlivě jsem třídila a nenechala jsem se ničím rozptýlit. Rebeka mi na hromádku neustále přidávala nové a nové kupičky, a tak jsme měla pořád co dělat. Po chvíli přestávala bylinky přidávat a přidala se ke měn s tříděním. ,,To máte bylinky pro sebě?“ pokusila jsem se navázat rozhovor. ,,Ne jen pro nás.“ Nasadila neutrální tón a už se netvářila tak nepříjemně,,Matka je prodává vesničanům.“ Vysvětlila mi ochotně. ,,Aha“ odpověděla jsem inteligentně. ,,Moje matka je místní čarodějka“ vychlubovala se. Strnula jsem. Když je její matka čarodějka tak by tady měla být i moje matka. Nesmím jí tu potkat jinak dostanu vynadat. ,,Co tady děláte?“ ozval se najednou ode dveří hlas. Otočili jsme se a spatřili ženu v krásných, ale jednoduchých šatech. ,,Jsem Esther“ představila se. ,,Matko.Tohle je Alex“ ujala se konverzace Rebeka. ,,Těší mě“ dodala jsem. Kysele se na mě usmála a tvářila se přesně jako předtím Rebeka. ,,Beko! Vem prosím do obchodu tenhle košík bylinek“ požádala jí Esther. ,,Ano matko“ vzala si od ní košík a vyšla z místnosti. V tu ránu Esther změnila postoj v nenávistný. ,,Vím, že Kol a Niklaus k tobě chovají jistý vstach, ale pokud se jim chystáš zlomit srdce…“ probodávala mě zlým pohledem ,,..zabiju tě.“ Vylekala jsem se a vyrazila z místnosti. Chtěla jsem být od ní co nejdál. Venku jsem narazila na Kola. ,,Už musím jít“ oznámila jsem mu a vtiskla mu polibek. Nestačil vydat ani hlásku a já už byla v lese a utíkala domů.

Tak teď už víte další část mého života a nevyprávím vám to jen tak, že je to zajímavé, ale je to také důležité k pochopení celého mého příběhu.

1. kapitola

10. století - oblast dnešní Mystic Falls
Zrovna jsem měla 18 narozeniny, když se matka rozhodla, že zajde do města a něco malého mi u místní čarodějky vymění. Nějakou drobnost. Odešla a já zůstala doma sama. Šla jsem pro vodu, když jsem uviděla dva muže. Byly mladí. Tak o rok starší než já. Bojovali meči. Sledovala jsem, jak se bijí a smějí se při tom. Pousmála jsem se. Ráda pozoruji jak se někdo dobře baví, když už se nemám jak zabavit já. Pozorněji jsem si je prohlédla. Ten o něco menší a rychlejší měl tmavé vlasy, byl hubený a nemohla jsem si nevšimnou, že velmi pohledný. Obrátila jsem pozornost k druhému “bojovníkovy“. Byl větší postavy, světlejší vlasy než jeho soupeř a také méně rychlý, ale vyrovnal to svou sílou. Zaujatě jsem sledovala souboj a čekala, kdo z nich vyhraje. Ten menší a rychlejší udělal rychlý výpad a podařilo se mu namířit čepel svého meče na krk soupeře. Zasmál se,, Vyhráls bratře, ale příště nebudeš mít takové štěstí“ odstoupil a svěsil meč podél boku. Výherce se zasmál,, Příště počítej, že nevyhraješ,“ upozornil ho,, zlepšil jsem se“. Oba se zasmáli a bratrsky do sebe strčili. Uvědomila jsem si, že stojím na mýtině a zírám na ně. Chystala jsem se potichu vytratit, ale pod nohy se mi připletla větev a já na ní šlápla. Lesem se ozvalo hlasité prasknutí. Popoběhla jsem se schovat za strom, ale bylo pozdě. ,,Haló?“ zavolal ten menší ,, ehm…slečno?“. Volal na mě. ,,Sakra“ pomyslela jsem si a ohlédl jsem se. ,,Ano?“ zeptala jsem se nevině. Pousmál se ,,Nechci být nezdvořilý, ale není hezké někoho sledovat“ v očích mi hrály veselé jiskřičky. ,,Nesledovala jsem vás“ ohradila jsem se ,,Šla jsem pro vodu a zaslechla hluk. Pochopitelně jsem chtěla zjistit jeho zdroj“ pousmála jsem se nevině. ,,Tak to se omlouvám slečno….“ udělal odmlku ,,jak jste říkala, že se jmenujete?“ zeptal se. ,,Neříkala“ zasmála jsem se. ,,Omluvte prosím mého bratra“ vstoupil do naší rozmluvy druhý muž. ,,Jmenuji se Klaus Mikaelson“ představil se a políbil mi ruku. Stisk měl jemný a pevný. Usmála jsem se,, Alex Blackwell“ také jsme se představila a udělala pukrle. ,,Kol Mikaelson“ představil se druhý a teké mě jemně políbil na ruku. Koketně jsem se usmála. ,,Nikdy jsem vás ve vesnici neviděl. Bydlíte někde poblíž?“ zajímal se. ,,Tady kousek v lese“ vysvětlila jsem ,,Nikdy jsem ve vesnici nebyla“ přiznala jsem. ,,Chtěla byste ji navštívit?“ nabídl mi Kol. ,,Ráda bych, ale když se včas nevrátím domů, matka mě bude postrádat“ zamračila jsem se. ,,Nebojte se“ utěšoval mě Klaus. ,,S námi se bát nemusíte“ usmála se a naznačil mi ať jdu s nimi. ,,Chcete jít?“ zeptal se Kol. Předháněli se ve zdvořilostech až sem nevěděla komu mám odpovídat dřív. Popoběhla jsem dál od nich. „Chci jít, ale nejprve mě budete muset dohnat“ zasmála jsem se a co nejrychleji jsem běžela směrem k vesnici. Slyšela jsem jak se smějí a běží za mnou. Doběhla jsem k lávce a přeběhla jí. Na druhé straně jsem se zastavila a ohlédla se. Kol předehnal Klause a vesele se na mě zasmál. Byl ještě hezčí, když se smál. ,,Asi sem se zamilovala“ pomyslela jsem si. Umožnila jsem Kolovy malý náskok a opět utíkala do vesnice. Slyšela jsem, jak Klaus volá na Kola a ohlédla se. Klaus nás doháněl. Rychle jsem se schovala za široký strom a zadržovala smích. Čekala jsem až poběží okolo a já je mohla “postrašit“. Nikdo ale neběžel. Vykoukla jsem zpoza stromu. Málem jsem vyjekla. Zblízka jsem kukala do čokoládově hnědých očí. Kol. Přiblížil se ke mně ještě blíž. Mělce dýchal a vyčkával na mou reakci. Přemýšlela jsem, jestli ho mám zkusit políbit nebo ne. Nevšimne si nás Klaus? Musel si mého zaváhání všimnout, a proto nechal rozhodnutí na mě. „No co. Tuhle šanci si nenechám ujít“ pomyslela jsem si předtím, než jsem mu vtiskla jemný polibek. Zareagoval a polibek mi oplatil. Zčervenala jsem a usmívala se jako sluníčko.

Tak jsem vám napsala první z mnoha částí mého velmi dlouhého života.