18. kapitola

[Z pohledu Kola]

„Nebudeme spolu navždy, ale jeden lidský život. Můj život. Já zemřu.“ V očích měla podivný lesk, jaký u ní nikdy neviděl. Vzdor, touha,.. V jejích slovech byla víc pravdy, než si chtěl přiznat. Věděl, že jednoho dne mě o to požádá, ale nečekal to zrovna teď. Niklaus by ho zabil, kdyby jí proměnil. Její krev by ztratila tu moc léčit upíry před vlkodlačím kousnutím. Nejen, že by zabil Kola, ale i Alex. Byla by mu k ničemu. Musel se nějak rozhodnout. Jinak Alex ztratí.

Následoval jí a ani si neuvědomil, kam jdou, dokud nebyl na místě. Už dřív to místo navštěvovali. Ne tak často, protože bylo poměrně daleko. Ocitli se u překrásného vodopádu. Byl les a pak najednou skála a vodopád. Jen tak kdesi v lese. Tohle místo bylo kouzelné.

Alex zaklonila hlavu a hledala malou cestičku, která vedla nahoru na vodopád. ,,Pojď sem. Dostanu tě tam mnohem rychleji“ přivinul jsem si jí do náruče. ,,Pevně se mě drž“ poradil jsem jí. Chytla se mě okolo pasu a nedůvěřivě se zamračila. ,,Neboj“ šeptl jsem. ,,Nepustím Tě.“ Chtěl jsem jí jakýmkoliv způsobem přimět, myslet na něco jiného. Odrazil jsem se a v mžiku jsme stáli nahoře.

Alex se užasle zasmála. ,,To je neuvěřitelný. Jak to děláš?“ tvářila se šťastně a vesele. Moc jí to slušelo. Zapadající slunce jí ve vlasech tvořilo zlaté odlesky, vítr jí je jemně čechral. Vypadala naprosto neodolatelně. Asi jsem se podruhé zamiloval. Pousmál jsem se a téměř jsem zapomněl jí odpovědět.

,,To je upíří tajemství“ mrkl jsem na ní. Znovu se zasmála zvonivým smíchem. Kdyby tak věděla, že jedině ona dokáže zahřát jeho mrtvé srdce.

Společně si sedli na kámen a sledovali západ slunce. Vodopád šuměl a ptáci v lese vesele prozpěvovali. Dokonale romantické prostředí. Alex se o něj opřela a spokojeně se usmívala. Vidět jí šťastnou alespoň na jediný okamžik, to bylo to, co si přál.

[Niklaus]

Seděli tam na skále. Pozorovali slunce. Šeptali si tajemství, usmívali se a líbali. Nikdy neviděl Kola tak šťastného. Ani jako malého, kdy dostal svůj první meč a naučil se s ním zacházet. Opravdu jí miloval. Ale milovala ona jeho? Pozorně se jí podíval do tváře a poslouchal zvuk její srdce. Prozradilo mu to, že ho milovala, ale přesto tam viděl jisté pochybnosti. Spokojeně se usmál.

V srdci cítil bolestné bodnutí, když je tam spolu viděl se smát. A Alex vypadla šťastná, jako v posledních několika dnech nebyla. Kdesi hluboko cítil, že tato dívka dokáže rozdmýchat touhu a lásku v každém muži. Dokonce u upíra. On sám v její přítomnosti pociťoval cosi, co ve svém srdci necítil již dlouho. Vlastně necítil vůbec nic. Ale když jí viděl, jak se zářícími vlasy rozechvělé vánkem, stojí na té skále, jeho srdce zaplavil příval náklonnosti, touhy a lásky. Musí jí dát najevo, co cítí, nebo v něm uvidí jen bezcitného tyrana neschopného soucitu a lásky.

Musí se vrátit než si ho Kol všimne. Niklaus se otočil a vydal se zpátky do vesnice. Naposledy se otočil, aby spatřil dvě siluety choulící se vysoko na skále.

[Alex & Kol]

Slunce již tvořilo jen jemný narůžovělý nádech za obzorem. Alex si odhrnula vlasy a odhalila bělostné hrdlo bez jediné známky poranění. Opřel si bradu o její rameno a společně mlčky sledovali obzor. Kol zřetelně slyšel, jak Alex buší srdce. Hlavní tepna na jejím krku, jen pár centimetrů od jeho zubů, ho lákala k nasycení. Nesmí to udělat. Zadržel dech a snažil se myslet na něco jiného. Nepomáhalo to. Měl se předtím nakrmit. Věděl, že by toho člověka zabil, ale nebyl by v pokušení zakousnout se do Alexina hrdla a vysát jí do poslední kapky. Málem to nevydržel a raději vstal a popošel o kousek dál. ,,Co se děje?“ zeptala se poplašeně Alex.

,,To nic. Jen…“ nevěděl jak jí to vysvětlit. Uvědomil si, že má vysunuté špičáky a silou vůle je přinutil se zatáhnout.

,,Kdy naposledy jsi měl krev?“zeptala se klidně. Vůbec se ho nebála, to poznal na tlukotu jejího srdce. Touha ublížit jí ustála, ale pro jistotu si držel odstup. ,,Kole? Vím, že není lehké se ovládat, ale chci ti s tím pomoct“ zašeptala a přistoupila k němu blíž. Už neměl kam ustoupit, pokud nechtěl skočit ze skály. Nezabilo by ho to, ale Alex by to vyděsilo.

,,Alex. Nepřibližuj se. Nechci ti ublížit. Lepší bude, když si teďka půjdu sehnat jídlo a ty na mě počkáš s ostatníma“ navrhnul jsem skoro škemravě.

,,Jednou se to naučit musíš“ stála si za svým neoblomně. Nadechla se jako by se na něco připravovala. ,,Chci, aby ses napil ze mě.“ Tím ho naprosto šokovala. Jak mu může věřit natolik, že mu do rukou vloží svůj život.

,,Alex…můžu tě zabít. Ztratím kontrolu, a to se mi stává pokaždé, a zabil bych tě. To nechci Alex“ snažil jsem se jí to vymluvit.

,,Vezmeš si jen tolik, kolik ti bude stačit. Pokud ucítíš, že ztrácíš kontrolu, tak toho necháš. Alespoň to zkus prosím“ zaprosila.

,,Dobře. Ale jen opravdu trošku“ přikývl nakonec, i když věděl, že to nedopadne dobře.    

Souhlasila a odhodila si vlasy s krku. Naklonila hlavu a nabídla mu své hrdlo. Soustředil se, jak nevíc to šlo a naklonil se k ní. Ani si neuvědomil, že se k ní přemístil upíří rychlostí. V duchu si opakoval ,,To je Alex. Miluješ jí, chráníš jí, znamená pro tebe všechno.“ Opakoval si to pořád dokola a dokola, a doufal, že mu to pomůže. Alex zhluboka dýchala, a cítil i jakousi touhu po tom, aby to konečně udělal. Odhalil špičáky, a co nejméně bolestivě se jí zakousl do hrdla. Bezbolestně to nešlo, ale stávalo se, že své oběti rozerval hrdlo na krvavou kaši. Ústa se mu okamžitě zaplnila lahodnou tekutinou a sytila jeho vyprahlé hrdlo. V duchu si neustále opakoval tu větu a malými doušky pil. Když Alex zavrávorala, okamžitě jí podepřel, ale nepřestával pít.

,,Kole?“ zašeptala. ,,Přestaň! To ti stačí!“ přikázala. Dole pod skálou zaznamenal čísi pohyb. Další upír, ale nerozeznal, jestli je to Niklaus nebo Elijah.

,,Kole!“ křikl na něj mužský hlas. ,,Zabíjíš jí!“ Při této větě okamžitě přestal. Přestal pít, odtáhl se od ní a podepřel jí, aby neupadla. ,,Výborně bratře“ pochválil ho Elijah a odstrčil ho od Alex. Kol si otřel ústa rukávem košile a sledoval jak se Elijah kousl do zápěstí a přiložil ho Alex k ústům. Po několika polknutí se jí drobná rána na krku zacelila a kůže se vyhladila. Probrala se s polomdlob a jemně odstrčila Elijahovu ruku, která jí podepírala. Kol byl v šoku s toho, že jí málem zabil. Nebýt Elijah už by byla mrtvá.

,,Co tě to napadlo!“ obořil se Elijah na Alex. ,,Neumí se ovládat. Mohl tě zabít!“

,,Od kdy se ty zajímáš, jestli sem naživu nebo ne?“ odsekla Alex.    

Elijah na to nic neřekl a nedal na sobě znát žádnou emoci. Jak on to jen dělá? Podivil se.

,,Proč jsi to udělala?“ zeptal se klidným hlasem.

,,Chci ho naučit se ovládat“ šeptla trochu provinile.

,,Na to budete potřebovat pomoct, protože by tě taky mohl zabít, při jednom z pokusů“ řekl a tvářil se velice podivně.

,,Nabízíš snad pomoc?“ zeptal sem se udiveně.

,,Ano“ přikývl.

,,Nepotřebujeme tvojí pomoc“ odmítl jsem ho pohotově.            

,,Dobře.“ Přikývl Elijah ,,Necháme o tom rozhodnout Alex. Koneckonců je to její život, který bude v ohrožení.“ Obrátil se k ní se založenýma rukama a s vítězným výrazem. Očekával, že Alex jeho pomoc příjme. Nechtěl, aby mu Elijah dělal nějakou chůvu nebo učitele. Dokázal si poradit sám. 

Podíval se na Alex a v jejích očích jasně poznal, že jeho pomoc hodlá přijmout.

,,Ne, že bych ti nevěřila, ale bojím se Kole. Sám jsi mi říkal, že ses o to několikrát pokusil, ale pokaždé jsi toho člověka zabil“ tvářila se smutně a prosebně zároveň.

Měla pravdu. Ona byla první člověk, od kterého si vzal krev a nezabil ho.

,,Dobře“ přikývl. Alex se na něj smutně pousmála, vzala ho za ruku a políbila. Nikdy ho nelíbala v přítomnosti jakéhokoliv člena její rodiny. Měla nějaký cíl. Něco plánovala, ale nevěděl co.

,,Ehm..“ přerušil je Elijah. ,,Když už jsme si to ujasnili, bylo by dobré kdyby se o tom nedozvěděl Niklaus. Chtěl by se do toho také zapojit a to by pro vás oba nebylo dobré.“

,,Proč by do toho chtěl zrovna on zasahovat?“ zeptala se Alex.

,,Protože jsi pro něj důležitá. Tvoje krev má zázračnou moc, a pokud zemřeš, ztratí se to. Není nikdo, kdo by pokračoval v tvé krevní linii. A myslím, že má i další důvod“ zatvářil se velice podivně. Jako by věděl něco víc než oni. Alex ve tváři zbělala a lapala po dechu.

,,Co se stalo? Není ti špatně?“ ptal se ustaraně.

,,Ne…jen..jen se mi zamotala hlava“ odmítla jeho nabízenou ruku a opřela se zády o strom.

,,Je tady něco, co bys nám chtěla říct?“ přistoupil k ní Elijah blíž.

,,Je mi to tak líto Kole“ zanaříkala a zvedla hlavu. Oči měla plné slz. Začínal mít neblahé tušení. ,,Když jsem byla pryč a ty sis myslel, že jsem mrtvá, nevrátila jsem se z jednoho jediného důvodu. Nepamatovala jsem si na tebe. Nepamatovala jsem si na to, jak jsem tě milovala a stále miluju“ pokračovala. ,,Ayanna mě očarovala a já žila na statku mého otce. Ano našla jsem svého tátu. Asi po půl roce jsem otěhotněla s jedním chasníkem.“ Po tváři se jí kutáleli slzy. I jeho začali pálit oči a mohl se snažit sebevíc, ale jedna kapka si našla cestičku skrz řasy. ,,Zjistila jsem to příliš pozdě. A to dítě jsem opravdu chtěla. Narodila se mi holčička. Hned po porodu mi jí vzaly a objevila se tam Ayanna. Připomněla mi celou mojí minulost. Tuhle vesnici, mojí matku, tebe“ sklopila hlavu. ..Jela jsem s ní a cestou přestalo kouzlo působit. Řekla mi, že kvůli lásce k tobě musím tebe a celou tvojí rodinu zachránit před tím, abyste vyvraždili celou vesnici. Zaměřila jsem se pouze na tebe.“ Stáli jsme tam a ticho přerušovalo občasné Alexino vzlyknutí. Zkoprněle tam stál a nebyl schopen slova. Alex má dítě. Porodila holčičku. Ne s ním, ale s cizím mužem. Do vědomí se mu vedral vztek a najednou měl strašnou chuť Alex uhodit, zakousnout se jí do hrdla a vysát jí do poslední kapky. Ale to přece nechceš udělat. Zaprotestoval zdravý rozum a vztek ustoupil. Jaká budoucnost by jí čekala s ním? Nemohla by mít dítě. Neměla by normální lidský život.

Podíval se na Alex, která se svezla na kolena a se sklopenou hlavou plakala. Svezl se na kolena vedle ní a obejmul jí.  ,,To je v pořádku Alex“ zašeptal. ,,Pro tebe jsem byl mrtvý a jak si říkala, Ayanna tě očarovala. A teď bys stejně nemohla mít dítě se mnou“ políbil jí do vlasů a přivinul si jí do náruče. 

17. kapitola

S Kolem jsme zašli do místní “hospůdky“ a nejedli se. No..spíš jen já. Upíři nepotřebují k životu jídlo. Můžou ho jíst, ale nic jim to nedá a podle Kola chutná strašně. Místnost byla malá a stoly stáli namačkané vedle sebe. Nebyl tam dostatek soukromí, takže jsme oba mlčeli, jen jsme občas prohodili pár zdvořilostí, aby mezi námi nebylo takové ticho.

Při jídle jsem měla dostatek času se zamyslet nad Niklausem. Proč mě tak fyzicky přitahuje? Copak mi toho neprovedl už dost? A mám přese Kola.. Ale Nik tě přitahuje proto, že on je ten zlý. Zlí muži jsou sexy. Odpověděl mi malý dotěrný hlásek v hlavě. Kol je na mě hodný, miluju ho a on mě, nikdy by mi neublížil, nikdy se mě nepokusil zabít.. Vyjmenovávala jsem si všechny klady vztahu s Kolem. Co to tady sakra dělám. Musela jsem se sprdnout v duchu. Nesmím už na Niklause ani pomyslet! Přikázala jsem si. Kol mě zamyšleně sledoval a ani na okamžik ze mě nespustil oči. V zírání na někoho jiného jsou upíři mistři. Dokážou tak znervóznit.. ,,Co je?“ nevydržela jsem to a zeptala se.

,,Nic. Jen se na tebe nemůžu přestat dívat. Tak dlouho jsem tě neviděl..“ usmál se.

Začervenala jsem se a usmála se na něj. Dojedla jsem poslední zbyteček chleba a připravila se k odchodu.

,,Alex!“ vykřikl někdo těsně za mnou. Nadskočila jsem a málem porazila židli.

,,Tome!“ řekla jsem, když jsem poznala ten hlas a zavanul ke mně zápach smaženého jídla. Otočila jsem se k vypasenému majiteli lokálu a věnovala mu kyselý úsměv.

,,Dlouho jsem tě tu neviděl. Někdo dokonce říkal, že jsi utekla z města. Udělalas dobře. To, co se tu dělo, bylo strašné. Taková spousta mrtvých“ naklonil se ke mně blíž a já jsem měla co dělat, abych se nepozvracela. ,,Všichni dělají jako by se nic nestalo. Nic si nematují, nic neviděli, neslyšeli. Já jsem, ale objevil kouzelnou rostlinu. Zabrání těm zrůdám nás ovládat.“ Nakláněl se ke mně a šeptal mi do ucha, tak hlasitě, že to Kol musel slyšet, aniž by potřeboval super sluch. Kol mě popadl za ruku a odtáhl od Toma. Dřív býval milý a přátelský. Teď se choval jako blázen. Navíc zapáchal víc než předtím. Teď jako kdyby se nemyl už alespoň dva týdny.

,,Pojď Alex. Ten se z nás doslova zbláznil“ postrčil mě Kol ke dveřím. Do mysli se mi vracela Tomova slova. Spousta mrtvých, spousta mrtvých.. Bušilo mi to v hlavě a přemýšlel jsem, kolik jich asi zabil Kol. A Elijah! Elijah, který byl vždycky tak hodný, morální, klidný.. Nedokázala jsem si zrovna jeho představit, jak vraždí lidi. A Kol? Milující, hodný a roztomilý kluk, ale ne vrah.

Ani jsem si neuvědomila, že jsme už v půlce cesty zpátky za Niklausem a ostatníma. Zastavila jsem se a Kol mě málem minul.

,,Co je?“ zeptal se udiveně.

,,Nechci jít už do toho vězení“ fňukla jsem. ,,Nemůžeme zůstat ještě chvíli tady venku? Jen si jít projít a popovídat si bez obecenstva?“ prosebný pohled na něj platil.

,,Ty tvoje štěněčí oči na mě vždycky zaberou“ zasmál se a políbil mě. Nechala jsem se obejmout a nevycházela s údivu, jak mnou jedno obejmutí zacloumá. Nohy jak z rosolu, motýlci v břiše a v hlavě prázdno. To mi jen dokázalo, že Kola pořád miluju. O něco veseleji jsem se mu stulila do náruče a hlavu si položila na jeho rameno. ,,Ani nevíš, jak moc jsem si přál tě takhle držet a už nikdy nepustit. Navždy “ zašeptal.

,,Tak proč to neuděláš?“ zeptala jsem se.

,,Co tím myslíš?“ jemně mě od sebe odstrčil a podíval se mi do očí.

,,Můžeme spolu být navždy“ šeptla sem.

Nechápavý výraz vystřídal zděšený a odmítavý. ,,Ne Alex. To bych ti nikdy neudělal. Ani nevím jak“ zaprotestoval.

,,Ale já ano. Ayanna mi toho hodně prozradila. Vím, jak udělat z člověka upíra, aniž bychom potřebovali čarodějku.“ Opravdu jsem to věděla. Ayanna si nebyla jistá, jestli by to fungovalo, ale já tomu věřím.

,,Ne“ odvrátil se ode mě a poodstoupil. ,,To neudělám. Neuvrhnu na tebe tohle prokletí.“

,,Ale já s tebou chci strávit věčnost. Ty budeš žít navždy. Roky, století, a ani o sekundu nezestárneš“ přitáhla jsem si jeho obličej do dlaní, a přinutila ho, se mi dívat do očí. ,,Až já budu stará a nemohoucí, ty budeš pořád takový jako právě teď. Nebudeme spolu navždy, ale jeden lidský život. Můj život. Já zemřu.“ Pustila jsem ho a poodešla o kousek dál. Nabídla jsem mu téma k zamyšlení. Prakticky jsem mu položila otázku ,,Chceš se mnou strávit věčnost? Nebo mě prostě necháš zemřít?“    

16. kapitola

Probudila jsem se v úplné tmě. Jen kousek ode mě v podlaze prosvítalo světlo s padajících dveří. Podle vůně a tlumených hlasů ze zdola, jsem usoudila, že jsem pořád ve srubu. Přetočila jsem se na druhý bok a hlavou se ocitla na něčím hrudníku. Prudce jsem se posadila a málem vyjekla.

,,Pšt.. nelekej se. To jsem já. Kol.“ zakryl mi kdosi pusu a pošeptal do ucha. Uvolnila jsem se a musela jsem se sama sobě zasmát. ,,Promiň. Nechtěl jsem tě vylekat“ omluvil se a pustil mě.

,,To je v pořádku. Jsem hrozně lekavá.“ Mávla jsem nad tím rukou, než jsem si uvědomila, že mě vlastně nemůže vidět. Asi..nevím, jak to mají upíří ve tmě s viděním. Přitáhl si mě k sobě a políbil. Usmála jsem se a povalila ho na zem. Ruce jsem mu držela za hlavou a líbala ho. Neskutečně rychlím pohybem se převalil, tak, že ležel on na mě. ,,To mi nedělej. Ty tvoje upíří pohyby mi v lekavosti nijak nepomáhají.“ Napomenula jsem ho naoko nazlobeně.  

,,Upíří pohyby?“ zasmál se.

,,No co…vymyslela jsem nový slovo,“ přitáhla jsem se jeho hlavu a umlčela ho polibky. Po chvíli líbání se na podlaze jsem chtěl víc. Prsty jsem mu zajela pod košili, ale on mě zastavil. ,,Co se děje?“ zeptala jsem se překvapeně. Nikdy mi při žádném takovém pokusu nezastavil.

,,Tady ne. Niklaus má skoro doslova přilepený ucho ke stropu. Víš, upíří mají mimořádně citlivý sluch. Slyšeli by nás, i kdybychom si potichu šeptali.“ Zatracenej Niklaus. I teď bude překážet, kde nemá, i když tady mezi námi není. Povzdechla jsem si. ,,Po tom, co něco sníš a napiješ se, se půjdeme projít“ slíbil mi a ještě jednou mě políbil. 

,,Dobře“ přikývla jsem. Vstal a vytáhl mě na nohy. Zanaříkala jsem.,,Mě se ještě nechce vstávat.“

,,Lenochu můj malej. Dyť je už skoro poledně,“ šťouchl mě do žeber.

,,To nevadí. Zvládla bych spát až do večera.“ Zívla jsem a protáhla se.

,,Na rozdíl ode mě, musíš něco jíst“ protestoval dál Kol a otevřel padající dveře. Ani mě nezarazilo, to, že jako upír nemusí nic jíst ani pít. Vždyť je přece mrtvý. Divná představa… ,,Až po tobě“ ukázal dolů do díry. Linulo se odtamtud tlumené světlo svíčky a dolů to bylo víc jak tři metry určitě.

,,Ehm…asi si zapomněl na jednu maličkost.“

,,Jakou?“ zeptal se udiveně.

,,Žebřík“ ukázala jsem dolů a pak na sebe.

,,Oh…promiň. Zapomínám, že ty nemůžeš skákat s velkých výšek, aniž by sis něco nezlomila.“ Omluvně se usmál a skočil dolů. Při dopadu nevydal naprosto žádný zvuk a to mě fascinovalo. ,,Skoč dolů a já tě chytím“ zavolal na mě.

,,To myslíš vážně?“ nehodlám skákat dolů a předpokládat, že mě tam chytí.

,,Neboj. Skákej“ zavolal znovu. ,,Když tak je tu pět upírů, co by tě zachránili.“ Snažil se mě uklidnit. Moc mu to nešlo.

,,Myslím, že minimálně jeden by mi do hrobu pomohl,“ řekla jsem si pro sebe.

,,To by Rebekah neudělala, má to od Nika zakázaný,“ ozval se Elijah.

Zatraceně. Oni fakt slyší všechno.  

,,To je dobrý vědět“ s těmito slovy jsem skočila dolů a zavřela oči. Nesnáším výšky. Zanaříkala jsem těsně před tím, než mě před pádem zachránili dvě silné paže. ,,Uch.. díky“ otevřela jsem oči a usmála se na Kola. Pustil mě, a když sem se ohlédla, naskytl se mi vskutku prazvláštní pohled. Niklaus s Elijahem stáli před stolem a pozorovali mě a Kola, Finn se jako vždy rozvaloval v koutě, kde se prohraboval kupou hustě popsaných pergamenů a zjevně nevěnoval svému okolí sebemenší pozornost. Rebekah seděla na stoličce a vrhala na mě jeden ze svých mnoha pohrdavých pohledů.

,,Jak se cítíš?“ ptal se ihned Elijah. ,,Ještě nikdy jsme nezkoušeli dát svojí krev člověku, takže jsme jen předpokládaly, že tě uzdraví“ vysvětlil mi.

,,Cítím se skvěle, díky za optání“ opověděla jsem kousavě.

,,Necítíš se třeba jinak než předtím. Trochu silněji, nebo nemáš ostřejší zrak?“ ptal se dál a připadala jsem si jak u babky kořenářky.

,,Ne, proč se vlastně ptáš? Se bojíte, abych se neproměnila v upíra nebo co?“ z jejich pohledu jsem vyčetla, že přesně toho se obávají. ,,Buďte v klidu. Na to, aby se stala upírem je třeba kouzlo, čarodějku, krev a hlavně bych musela umřít.“

,,Se v tom nějak vyznáš.“ Poznamenal Finn, který nám konečně začal věnovat špetku pozornosti.

,,Učím se u Ayanny. Už vím, jak se pár kouzel připravuje. Když jsem byla já hlavní obětí rituálu proměny v upíra, tak jsem si zapamatovala celý postup. Několik bylin jsem nepoznala, ale dali by se snadno dohledat.“ Pokrčila jsem rameny.

Elijah s Nikem na sebe pohlédli, jako by právě objevili něco významného. A jé….co jsem to na sebe zase ušila.   

,,Dokázala bys nám přesně popsat, jak ten rituál probíhal a co při něm bylo použito?“ Finn se s knížkou v ruce zvedl ze židle a nedočkavě na mě hleděl.

Polkla jsem a polilo mě horko ,,Ehm….ano“ přikývla jsem opatrně. V mžiku jsem se ocitla na židli a Finn mě držel za ramena. Pustil mě a postavil přede mě lahvičku inkoustu, pergamen a brk. ,,Piš, máš na to času dost,“ nekompromisně se na mě podíval a stál nade mnou, dokud jsem nevzala do ruky brk.

,,Prvně jí nech najíst!“ ozval se Kol.  

,,Buď gentleman a něco slečně přines, zatímco ona bude sepisovat postup rituálu.“ Poručil mu Finn.

,,Finne, Finne…Buď na naší návštěvu hodný a nech jí odpočinout si. Takový zápřah sil je pro člověka nebezpečný.“ Napomenul Finna Niklaus a obdařil nás všechny svým nevypočitatelným úsměvem.

Finn chvíli přemýšlel a pak se zvednutýma rukama, na znamení, že se vzdává, odstoupil zpět do stínů místnosti.

Kol mě vzal za ruku a vedl mě ven. Vyhnula jsem se Rebece a přitom nechtěně vrazila do Niklause.

,,Vrať se brzy, lásko“ zašeptal mi do ucha a zastrčil mi pramen vlasů za ucho. Ovanula mě omamná vůně pryskyřice. Jeho blízkost se mnou dělala víc, než jsem si hodlala připustit. Odskočila jsem od něj a se skloněnou hlavou vyběhla ven. Kol za mnou po chvíli přišel a objal mě.

,,Nika se nemusíš bát. Neudělá nic, co by ti ublížilo.“ Políbil mě do vlasů. Mojí nervozitu a roztřesená kolena připisovat tomu, že mám s Niklause strach. Kéž by…Pomyslela jsem si. 

15. kapitola

Rozběhla jsem se ke kašlající postavě na zemi. Na jeho tvář dopadl paprsek měsíčního světla.

,,Elijahu!“ vyhrkla jsem vyděšeně. Svezla jsem se na kolena a pohlédla na jeho zranění. Pravou ruku měl ošklivě pokousanou a z hrudi mu neustále vytékali tenké pramínky krve.

,,Nehojí se to,“ zašeptal Elijah skoro hystericky. Od Kola už jsem věděla, že jakmile se upír nějak zraní, ráda se po pár vteřinách zacelí. Rána může být jakkoliv hluboká. Jedině dřevo brání zacelení. Ale Elijah v ráně dřevo neměl. Opatrně jsem ránu zakryla dlaní a jemně zatlačila. Trochu jsem krvácení zastavila. ,,To mi nepomůže. Zemřu. Vím to. Nech mě tady prosím.“ Podívala jsem se mu očí a spatřila odevzdanost. Odevzdanost smrti. To jsem nemohla dovolit. Elijah byl svým způsobem čestný a ušlechtilý upír. Odhodlaně jsem se nadechla a sáhla pro dýku, kterou jsem si vzala sebou. Elijah na mě nechápavě hleděl. Vyhrnula jsem si rukáv halenky a připravila se. Elijah pochopil a pokusil se mě zadržet.

,,Ne. Nedělej to!“ chytil mě za ruku, v které jsem držela nůž a pokusil se mi ho sebrat. Jelikož byl slabý, lehce sem se mu vytrhla. Řízla jsem se do dlaně. Ne tak hluboko, aby to bylo vážné, ale tak, aby vytryskl slabý pramínek krve. Elijah zasténal a odvrátil ode mě hlavu. Ruka mě pálila a s pachu krve se mi obracel žaludek. Odložila jsem nůž a obrátila se k Elijahovy.

,,Pij,“ pobídla jsem ho a přitiskla ránu na jeho rty. Odmítavě zavrtěl hlavou. Bojoval s touhou. Zřetelně prohrával. ,,Nabízím ti jí dobrovolně. Tak si jí vezmi. Žij, prosím.“  Chvíli na mě koukal, jestli si to nerozmyslím a pak se lačně zakousl do mé dlaně. Trochu to zabolelo, ale pak to bylo příjemné. Pohodlně jsem si sedla a pozorovala, co se stane s jeho ránami. Postupně se začali zacelovat a kůže se vyhlazovala. Po poranění nezbila ani stopa. Před očima se mi dělali mžitky. Usoudila jsem, že by měl mít už dost. Uniklo mi zasténání a Elijah mojí ruku hned odstrčil. Upadla jsem na bok a snažila se neomdlít. Elijah vstal a utřel si ústa od krve rukávem košile. Pomohl mi na nohy a zachytil mě, když se mi podlomila kolena.

,,Si v pořádku?“ zeptal se ustaraně.

,,Ano,“ přikývla jsem ,,jen je mi trochu slabo s toho rychlého úbytku krve to je všechno. Potřebuju si jen na chvíli sednout.“ Ujistila jsem ho, když se na mě dál ustaraně díval. Chytil mě pod paží, zvedl mě na nohy a skoro mě táhl zpátky, odkud jsem přišla. Ne, rozhodně nepůjdu zpátky. Vytrhla jsem se mu a spadla na zem. ,,Ne! Zpátky nejdu.“ Řekla jsem rozhodně a odmítala se s místa hnout.

,,Ty si, ale paličatá. Pojď! Je to tady nebezpečný.“ Natáhl ruku, ale když jsem ho za ní nechytla, popadl mě za pas a přehodil si mě přes rameno.

,,Hej!“ zakřičela jsem.,,Pusť mě!“ přikázala jsem mu a vší silou jsem ho praštila do zad. Ani sebou nehnul a nesl mě dál. ,,Sakra Elijahu. Nosit dámu na rameni bez jejího svolení je neomalené.“ Pokusila jsem se ho přimět mě pustit. Jen se zasmál a nesl mě dál. Po dalších neúspěšných pokusech jsem to vzdala. Nesl mě ještě pár set metrů, než mě s povzdychem postavil na zem. ,,Co? Jsem na tebe moc těžká?“ rýpla jsem si.

,,Ne, ale dorazili jsme na místo“ ukázal kamsi za mě. Ta chvíli, kdy jsem se nesla, jsem si stačila trochu odpočnout a vzpamatovat se s rychlého úbytku krve, mi prospělo, ale šla jsem asi jako právě narozený koloušek. Nohy jsem měla pořád jako ze želatiny. Elijah mě chvíli s úsměvem pozoroval a pak mě chytl pod paží a pomohl mi udržet se na nohou. ,,Snad bude uvnitř trochu vody“ poznamenal. Něco k pití by mi nevadilo. Zvedla jsem hlavu a podívala se, kam že to jdeme. Srub byl postaven celý ze dřeva, což je na upíry trochu prapodivné, ale těmhle obyčejné dřevo neublíží. Byl překrásný a uvnitř se svítilo. Elijah mi pomohl na malou verandičku a otevřel dveře. Srub voněl čerstvě nařezaným dřívím, což muselo znamenat, že byl postaven teprve nedávno. Rozhlédla jsem se po malé úzké chodbičce, kde jsme se sotva vešli oba najednou a zamířila k prvním dveřím, které jsem viděla. Elijah mě, ale jemně odtáhl a nasměřoval k druhým dveřím. Dřív, než jsem se stačila chopit kliky se dveře rozrazili a mě oslepilo světlo.

,,Aaa… Koho pak to tu máme?“ ozval se dívčí hlas. Rebekah poznala jsem podle vůně vanilky, která mě obklopila v okamžiku, kdy ke mně vykročila. Elijah se protlačil přede mě a zastoupil Rebece cestu.

,,Nech jí bát. Přivedl jsem jí z nějakého důvodu, tak mě prvně vyslechni.“ Přikázal jí.

,,Nech jí vejít dovnitř, sestřičko,“ ozval se za ní další hlas. Podle hlasu Niklaus. Rebekah si podrážděně odfrkla a nechala mě a Elijah vejít. Když jsem okolo ní procházela, vrhla na mě nenávistný pohled a hlasitě zabouchla dveře. Zajímalo by mě, proč mě nenávidí. Nic sem jí neudělala.

Vešla jsem do místnosti a naskytl se mi prazvláštní pohled. Nik, Kol a Finn seděli okolo stolu, popíjeli ze džbánu-ani nechci vědět co-a četli z knih povalujících se na stole. Byla jich tam spousta. Všechny vázané v kůži a psané latinsky. Čarodějnické knihy. Viděla jsem je u Esther. Než jsem stačila zahlednout byť jedno písmenko, zastřel mi výhled Niklaus. Usmíval se na mě a na Elijaha vrhal tázavé pohledy. Kol vyskočil ze židle, až jí málem převrhl, a ustaraně se na mě díval. ,,Neměla bys tu být? Kde jsi se tady vzala?“ V hlase měl strach. Bál se, že se mě Nik pokusí znovu zabít.

,,Doufám, že jsi jí přivedl z nějakého důvodu. Vzhledem k tomu, že má být mrtvá.“ Poznamenal od stolu Finn. Ani se na mě nepodíval a dál zaujatě studoval knihu před sebou na stole.

,,Co se ti stalo?“ zeptal se Kol a ukázal na Elijahovu roztrhanou a krví potřísněnou košili.

,,Málem mě zabil vlkodlak. Kousl mě.“ Pronesl to, jako by to bylo něco mimořádného.

Niklaus překvapeně vykulil oči. Pohlédl na Elijahovu zahojenou kůži a pak na mojí ruku, ovázanou kusem látky. Kdy mi tu ruku ovázal? Ani si nepamatuji, že by trhal svojí košili. Hm.. divné..

,,Ty jsi dala Elijahovy napít své krve?“ zeptal se mě Kol s obviněním v hlase.

,,Jo. Jinak by zemřel. Rány se sami vůbec nehojili a krváceli čím dál víc. Myslela jsem, že to pomůže a pomohlo.“ Výmluvně jsem ukázala na Elijaha, stojícího vedle mě. Živého a 100% zdravého. No…nevím jestli je upír živý, ale v jistým smyslu slova ano.

Niklaus se zatvářil vítězoslavně a v očích mu probleskl chtíč. Na něco přišel, a zajímalo by mě na co. Pravděpodobně se to za chvíli dozvím a podle Kolova výrazu se mi to nebude líbit. Nik ke mně s nepopsatelným výrazem vykročil. V panice jsem ustoupila dozadu a narazila do Elijah. Niklaus se potěšeně usmál a vzal mě za ruku. Věděla jsem, že když se budu snažit vykroutit, nijak mi to nepomůže. Překvapivě jemně odvázal z rány látku a pohlédl na dvě krvavé tečky na mé ruce. Už se začali tvořit strupy a nekrvácelo to.

,,Ne!“ vykřikl Kol odmítavě a vrhl se ke mně. Nepodívala jsem se na něj, ale slyšela jsem, jak Finn v mžiku vstal ze židle a Kola zadržel.

Pohlédla jsem Nikovy do tváře a pochopila, k čemu se chystá. Pod očima vystoupli krvavé žilky a oči zčervenali. Z dásní mu vystoupli dva dlouhé a určitě ostré špičáky. Zděšeně jsem polkla. Do čeho jsem se to zase připletla. Niklaus mi pohlédl do očí a omluvně se usmál. Omluvně?! Neklame mě zrak? Než jsem se stačila přesvědčit, že se na mně opravdu omluvně usmál, kousl mě do zápěstí a znovu otevřel rány. Uniklo mi bolestné zasténání. Jsem si jistá, že když ztratím ještě více krve, tak zemřu. A to se mi ani za nic nechtělo. Vší silou, kterou jsem v sobě našla, jsem do něho strčila. Ani sebou nehnul.

,,Niku! Ztrácíš kontrolu!“ křikl na něj Elijah. To už jsem, ale byla připravená udělat vše pro to, aby mě nezabil. Zašmátrala jsem po stole, o který jsem se opřela a nahmatala dýku. Bez zaváhání jsem jí popadla a bodla Niklause do břicha. Pustil mě a chytl se za břicho. Mžitky před očima….už zase. Rebekah se vrhla k Nikovy, aby mu pomohla a Finn konečně pustil Kola. Přiskočil ke mně a odvedl mě do vzdáleného kouta místnosti. Svalila jsem se na lavici a bojovala s touhou omdlít. Tohle nedopadne dobře. Pomyslela jsem si.

,,Nesmí zemřít!“ slyšela jsem z druhé strany místnosti Niklause. ,,Dej jí svojí krev Kole. Dělej, nebo omdlí a nemusí se probrat.“ Radil mu.

Na tváři jsem cítila něčí ruku. Jemně mi otočil hlavu k němu. Na rtech jsem ucítila něco tekutého. On mi chce opravdu dát svou krev. Ucukla jsem, ale Kol mě chytil za zátylek a zápěstí, ze kterého vytékala krev, mi pevně přitiskl ke rtům. Nezbývalo mi nic jiného, než pít. První doušek byl nechutný. Železná pachuť krve mi stékala do krku. Další doušek už nebyl tak špatný. Dokonce mi to i chutnalo. Chytla jsem ho za ruku a sála nyní sladkou tekutinu přímo z žily. Krevní oběh se mi začal obnovovat a proudil mnou čím dál rychleji. Bylo to úžasné. Naplňovala mě síla.               

14. kapitola

,,Jsi v pořádku?“ zeptal se už po sté Kol.

,,Jo jsem. Nic se mi nestalo,“ ujišťovala jsem ho. Naštěstí neviděl, jak se líbám s Nikem. Rebekah ho dostatečně zaměstnala.

,,Ale pořád nemůžu pochopit, proč odešel, aniž by ti něco udělal.“ Šli jsme lesem zpět do vesnice a Kol se nepřestával strachovat a vyptávat. Povzdechla jsem si.

,,Nabulíkovala jsem mu, že mám v krvi železník a že mi Ayanna prozradila, že moje krev není nijak výjimečná.“ Tím jsem si tak jistá nebyla. Niklaus je hybrid-upír i vlkodlak zároveň-, ale za úplňku se nemění ve vlkodlaka. Esther musela provést další čáry-máry a nějak tomu zabránit. Kouzlo musí jít nějak zlomit a k tomu je nejspíš potřeba zrovna ta moje krev. Nezdá se, ale je celkem chytrá. Podle ní mám být teď mrtvá. Což se rovná…Nik by to kouzlo nikdy nezlomil. Což další rovná se problém s velkým P.

,,Teď mě víc trápí, kde budu spát,“ obrátila jsem téma jinam. ,,U vás spát nemůžu. Tam by mě mohl někdo ve spánku zabít.“ Přikývl a pousmál se. Dál jsme šli mlčky.

V hlavě mi neustále probíhalo to, co se před pár minutami stalo. Niklaus mi řekne, že mě miluje, chce mě zabít a nakonec mě ještě políbí. Při vzpomínce na jeho rty jsem se zachvěla. Toužila jsem ještě jednou je ochutnat. Jen na chviličku. Téměř jsem cítila jeho ruce na mém těle.

Sakra! Ty huso pitomá! Vynadala jsem si. Myslím na Niklause!? Neříkejte mi, že jsem se zamilovala do dalšího upíra. To snad ne! Přinutila jsem se myslet na chvíle, které jsem strávila s Kolem. Pocítila jsem motýlky v břiše a trochu se uklidnila. Je to pořád Kol koho miluju.

Došli jsme k vesnici a zastavili se u první chalupy. ,,Požádám Ayanna, aby mě u sebe nechala.“ Oznámila jsem mu a stoupla si na špičky, abych ho mohla políbit. Odtáhla jsem se, ale on si mě přitáhl zpátky.

,,Dobrou noc moje princezno,“ zašeptal mi a najednou nebyl. Vážně ty upíři by měli dát člověku možnost odejít první, nebo je alespoň vidět odcházet a ne se jen tak vypařit.

Z povzdechem jsem šla k Ayanně. Dnes se mi bude těžko usínat. 

V noci mě probudilo vytí vlků. Vykoukla jsem z okna a spatřila měsícem zalitou náves. Úplněk. To mě Kol i Ayanna zapomněli informovat. Tušila jsem proč. Kol mi vyprávěl, jak se sourozenci každý úplněk vyráží do lesa a drží vlkodlaky daleko od vesnice. Věděl, že bych ho tam za žádnou cenu nepustila. Měla jsem s toho špatný pocit. Jako by se mělo něco stát.

,,Kolovy se určitě nic nestane,“ ozvala se za mnou Ayanna. ,,Dělali to už tolikrát před tím a nic se jim nestalo.“ Konejšivě mi stiskla ruku.

,,Já vím, ale náhoda je blbec. Mám takoví divné tušení, že se stane něco špatného.“ Ve svým hlase jsem slyšela zoufalství. Strašně jsem se o něj bála.

,,To nemusí nic znamenat. Běž spát.“ Políbila mě na čelo a odešla do svého pokoje.

,,Teď bych stejně neusnula,“ zašeptala jsem a sedli si před okno. Opřela jsem si hlavu o sepjaté ruce, jakoby k modlitbě a v duchu prosila, ať se nic nestane.

Zírala jsem do noci a při každém zavytí jsem sebou trhla. Za chvíli mi začali klesat víčka. Snažila jsem se nechat oči otevřené, ale jako by byli s olova.

Noc prořízlo další vytí. Tentokrát, ale po pár vteřinách neustálo. Začal vít jeden vlk a přidávalo se jich víc a víc. Strašlivý zvuk. Nevydržela jsem tam jen tak sedět. Šla jsem do svého pokoje a spod polštáře jsem vytáhla dýku. Schovala jsem si jí do tajné kapsy pod šaty a popadla šátek. Zavinula jsem do něj a udělal tu nevětší hloupost v mém životě. Vyběhla jsem ven a vydala se po zvuku do lesa.

Doběhla jsem na vyvýšení místo, opřela se o strom a oddechovala. Vytí před pár minutami přestalo a nastalo hrobové ticho. Bylo to ještě horší než ten strašný randál. Muselo to vzbudit celou ves. Další vytí. Hned jsem poznala, že je jiné. Bolestné vytí. Někdo mu ubližoval. Pocítila jsem lítost. Lítost nad krvelačným tvorem. Vlkodlak je přeci jen pořád člověk. No…tak nějak napůl.

Popadla jsem zbytky dechu a rozběhla se tím směrem, odkud se to vytí ozývalo. Za chvíli jsem měla pocit, že jsem snad plíce nechala u toho stromu. Doběhla jsem na paseku kolem dokola obklopenou stromy a zastavila se. Chvíli mi trvalo, než jsem poznala, kde jsem. Jsem na té pasece, kde Esther proměnila Kola, jeho bratry a Rebeku v upíry. Myslela jsem, že bude tráva obnovený, ale uprostřed se pořád skvěl pentagram v kruhu, jako by ho tam někdo vypálil právě včera. Pár metrů od kruhu jsem zahlédla něco tmavého na zemi. Na člověka to bylo příliš malé, ale docela velký na nějaké nevinné malé zvířátko. Pomalu jsem k tomu přistoupila a málem leknutím uskočila. Vlkodlak. Byl zraněný. Na tlapě a na boku krvácel. Nebylo to nijak vážné, ale hluboké to bylo. Až mě s toho zabolelo v boku. Hrudník se mu nezvedal. Předpokládala jsem, že je mrtvý. Chudák. Klekla jsem si k němu a odvážila jsem se konečky prstů dotknout srsti. Když nevykazoval sebemenší známky života, přestala jsem se bát. Do očí se mi nahrnuli slzy. Nesnáším pohled na mrtvá zvířata. Je mi jich strašně líto. Pohladila jsem vlkodlaka po kaštanově hnědé srsti a upravila mu jí, aby ji neměl rozcuchanou.

Vím, dělala jsem naprostou blbost, ale mě to bylo v tu chvíli jedno.

V trávě kousek za mnou někdo zakašlal. Málem jsem leknutím vylítla s kůže. Nechala jsem svojí ruku položenou na boku vlkodlaka a nadzvedla se. Kousek ode mě ležela další postava. Stoprocentně to byl člověk. Nebo upír! Chystala jsem se zvednou, ale kožich pod mou rukou se pohnul. Vyjekla jsem, uskočila a zakopla za zbloudilý pařez. Kde se sakra vzal pařez uprostřed louky! Vlkodlak se neohrabaně zvednul na všechny čtyři a upřel na mě korálkově černé oči. Nadzvedl hlavu a začichal mým směrem. Pak se obrátil k postavě ležící v trávě opodál a vypadalo to, že se chystá, na něj vrhnou. Skoro jsem viděla, jak se mu napínají svaly.

,,Nech ho!“ křikla jsem na něj. Otočil hlavu ke mně a nesouhlasně zavrčel. ,,Prosím. Nech ho jít.“zaprosila jsem. Nechápavě naklonil hlavu na stranu v tázavém gestu. Po chvíli předvedl jakousi úklonu a odběhl do lesa.

Oddechla jsem si. Přemluvila jsem vlkodlaka, aby neublížil upírovy. To je teda divný den. Když už jsme u upírů. Doufám, že ten, co leží v trávě není ten můj upír.  

13. kapitola

Když jsme se s Kolem dokázali ovládat a jeden druhého radostí neumačkat v objetí-v jeho případě by to mohlo být doslovně-jen tak jsme leželi v listí, vyprávěli si, co jsme zažili a užívali si blízkost toho druhého. O tom, že jsem matkou dítěte, které je teď neznámo kde jsem se mu nezmiňovala. Bála jsem se, že by se mohl naštvat. Od mé “smrti“ se toho událo docela dost. Něco mi řekla Ayanna, ale Kol mi řekl i detaily. Esther zmizela neznámo kam a Niklaus s Mikaelem tvrdili, že to kouzlo ji vyčerpalo a tak potřebuje hodně odpočívat. Od té doby jí už nikdo neviděl.

,,Nevěřím jim to. Bojím se, že se jí něco stalo.“ I přesto, co jim udělala, jí měl pořád rád. Chápu ho. I když mi Ethan(můj otec) vzal dítě, ho mám ráda. Musela jsem přiznat, že Esther je tu potřeba. Dokázala by udržet své děti v klidu. ,,Rebeka je jako proměněná. Zabíjení si užívá. Dřív se ani nedokázala dívat, jak zabíjím králíka, a teď….viděl jsem, jak rozcupovala na kousíčky dva statný muže. Pak je zapálila a koukala se, jak se pomalu mění na prach. Netvrdím ti tady, že jsem někdy nějakého člověka nezabil a nevysál, ale já si to neužívám. Dělám to jen kvůli tomu, že bych zemřel, kdybych nepil krev.“

Poslouchala jsem ho. Věděla jsem, že se prostě potřebuje někomu vypovídat. Někomu to říct. Dostat to ze sebe. Dozvěděla jsem se toho spoustu o tom, jaké je to být upírem.

,,To je krásný prsten. Co je to za kámen?“ Všimla jsem si velkého prstenu s modrým kamenem.

,,Ten kámen se jmenuje Lapis lazuli(známí také jako lazurit .pozn.aut.) Ochrání mě před sluncem. Kdybych ho neměl, tak shořím.“ Poučoval mě a chystal se názorně předvést. Zarazila jsem ho a vzala ho za ruku.

,,Nesundavej si ho. Mně stačí jen ta hrozivá představa. Nikdy si ho nesundavej! A to nebyla prosba.“ Přikázala jsem mu a vážně se na něj podívala.

Šibalsky se na mě usmál a upíří rychlostí mě zvedl na nohy a přimáčkl ke stromu. ,,Ty chceš něco přikazovat upírovy, který je stokrát tak silnější a rychlejší než ty?“ zeptal se s úsměvem.   

,,Jo“ odpoveděla jsem se smíchem. Přiblížila jsem se k němu, jako bych ho chtěla políbit a pak jsem ho překvapila tím, že jsem se mu vytrhla a popoběhla kousek dál. ,,Ty, že jsi rychlejší?“ Křikla jsem na něj vesele.

Nevěřícně zavrtěl hlavou a zasmál se. ,,Ty jsi mě, ale rozptylovala.“ Zasmála jsem se a popoběhla ještě dál. Najednou stál přede mnou a v očích mu hráli veselé jiskřičky. Se slovy,,Mám tě a už tě nikdy nepustím,“ mě objal a políbil. Neubránila jsem se tichému zahihňání. Odtáhl se a pevně mě objal. ,,Jsem tak rád, že jsme zase spolu. Miluju tě Alex.“

,,Já tebe taky.“ Myslela jsem to zcela upřímně. Ještě nikdy jsem k nikomu necítila takovou lásku. Jen tak jsme tam stáli a objímali se. Nevím jak dlouho jsme tam stáli, ale nakonec jsme se museli pustit, protože se začalo stmívat. ,,Měla bych jít domů. Nebo do mého bývalého domova.“ Kol se zarazil a najednou se díval, jako by něčeho litoval.

,,Asi bych ti měl něco říct“ začal pomalu.

,,Co se stalo?“ pustila jsem jeho ruku, kterou jsem do té doby svírala a odstoupila od něho.

,,Poté, co jsi “zemřela“ jsem šel k tvému domu a našel ho...“ zarazil se a tvářil se smutně.,,Když jsem tam přišel tak z něj už zbyla jen hromádka popela. Je mi to strašně líto. Nevím, kdo to zapálil, ale přísahám, že kdybych věděl, kdo to udělal, tak si to šeredně odskáče.“

,,To je v pořádku.“ Ujistila jsem ho. Byla jsem šokovaná. Někdo podpálil můj domov, veškeré moje vzpomínky na normální život. Na mojí matku. ,,To nevadí. Stejně by mi to tam připomínalo matku.“

Starostlivě se na mě díval a pak zalovil v kapse kalhot. Vyndal nějaký malý předmět zabalený v látce a podával mi ho. ,,V popelu jsem našel tohle. Bylo to úplně nedotknuté. To jediné plamen nezničil. Nemohl jsem se toho dotknout, protože mě to popálilo, tak jsem to zabalil do kusu látky.“ Vzala jsem si od něj balíček a opatrně ho rozbalila. Byl to matky náhrdelník ve tvaru malého slunce. Nosila ho pořád u sebe a říkala mi, že jí chrání před démony. Myslela tím upíry? Kol vzal opatrně do rukou řetízek, na kterém byl přívěsek,,Zapnu ti ho.“ Otočila jsem se k němu zády a odhrnula z krku vlasy. Zapnul ho a pustil. Řetízek byl dlouhý, takže mi okamžitě zajel až do výstřihu.

Kol mě políbil na krk a krátce objal.

Najednou se zpovzdálí ozval praskot větví. Někdo tam je. Zpoza stromu vyšla Rebeka a za ní Niklaus. ,,Podívejme, kdo se nám to vrátil z mrtvých.“ Rebeka na mě zírala beze špetky lidskosti. V jejích očích nebyl ani malý kousek té staré hodné a křehké dívky. Teď přede mnou stála ta nová a nemilosrdná Rebeka. I Niklaus se změnil. V jeho očích byla jen nenávist. Kde se to v něm bere. Podivila jsem se.

Kol mě schoval za sebe. ,,Nechte jí být. Nic vám neudělala.“ Nik se zasmál. Při tom zvuku mi tuhla krev v žilách. Byl ten zvuk, který slyšíte těsně před tím, než zemřete krutou a násilnou smrtí.

,,To díky její krvi jsme teď takový, jaký jsme. Jsem si jistý, že když to byla její krev, co nás proměnila v tohle, tak její krev bude mít na nás i jiné ještě lepší následky. A když ne, tak doufám, že bude chutnat stejně dobře, jak vypadá.“ Musím říct, že mi lichotí, že si myslí, že jsem hezká, ale v tomhle případě je to i hrůzu nahánějící fakt.

Bez sebemenšího varování se Rebeka vrhnula na Kola. Ubránil se, ale zaměstnalo ho to na tolik, že Niklaus měl volnou cestu. Upíří rychlostí se přemístil těsně předemně. Zle se ušklíbl a pohladil mě po tváři. ,,Já jsem tě miloval Alex, ale ty jsi dala své srdce jinému. Mému bratrovy.“ Poslední slovo zavrčel.

,,Já jsem neměla nejmenší tušení, co ke mně cítíš.“ Vykrucovala jsem se s okamžiku, kdy se naštve a kousne mě.

,,V každém okamžiku, kdy jsem byl v tvé přítomnosti, jsem s tebe nemohl spustit oči, neustále jsem na tebe musel myslet. Dával jsem ti to najevo, jak nejvíc to šlo. Ale ty jsi byla zaslepená láskou k němu.“ Ukázal na místo, kde se Kol pral s Rebekou. ,,Zraňovalo mě to. Každý tvůj zamilovaný pohled, který jsi měla kdykoliv ses na něj podívala, mi zabodával víc a víc střepů do srdce. Když jsem se stal upírem, litoval jsem toho, že jsem ti nestihl říct, co k tobě cítím. Byla jsi tak obětavá dát za nás všechny svůj život. Když jsem, ale uviděl Kola, ten jeho zoufalí pohled a křik, když tě Ayanna zabila. Pochopil jsem, kvůli komu jsi byla odhodlaná zemřít. Teď je na čase oplatit ti, to jak jsi mě zraňovala.“ Těchto slov jsem se obávala. Znamenali, že se můj konec blíží. Pak mě něco napadlo.

,,To jsi opravdu ochotný zničit svého bratra? Jen si vzpomeň, co s ním udělalo, když jste si mysleli, že jsem mrtvá.“ Zarazil se a pohlédl na Kola. ,,Vím, jak to bolí, když někdo neopětuje tvé city, ale přej lásku alespoň svému bratrovy. Vždy se najde někdo, kdo si tvou lásku zaslouží víc než já a bude ti jí opětovat.“ Zoufalý pokus, jak mu zabránit mě zabít, ale něco jsem zkusit musela.

,,Zavři oči“ přikázal mi. Vymlouvaní nevyšlo. Zavřela jsem oči a čekala, až ucítím jeho rty na mém krku a pak jen jak mi z těla uniká krev. Na krku už jsem cítila jeho dech. Nadechla jsem se a byla jsem odhodlaná nevykřiknout. Tiše se zasmál a namísto kousnutí mě políbil. Jeho rty se lehce přitiskly na ty mé. Dlouze a vášnivě mě líbal. Neucukla jsem. Oproti tomu jsem mu polibky opětovala. Co to do mě vjelo-vynadala jsem si v hlavě. Odtáhl se a, když jsem otevřela oči, stála jsem tam sama. 

12. kapitola

Vystoupila jsem z povozu a rozhlédla se po tom tak známém místě. Bylo tu znát několik změn. Z bílého dubu teď na návsi zbyla jen hromádka prachu a jemný zápach kouře. I obyvatelé byli jiní. Jaksi strnulí.

,,Následky ovlivnění a ztráty blízkých.“ Vysvětlila Ayanna,,Časem to pomine a předpokládám, že i upíři se zdokonalí v ovlivňování.

Ohromeně jsem pozorovala hrstku lidí, kteří přežili, jak se strnule pohybují.

,,Napáchali hodně škody,“ povzdechla jsem si.

,,A ty teď máš šanci to napravit. Obávám se, že pokud to nevyjde, zemřeš a oni… oni ukončí příliš mnoho životů,“ Oznámila mi.

,,Ale jak? Jak mám všechno a všechny napravit?“ zeptala jsem se zoufale.

,,Neříkej, že zase láska,“ upozornila jsem jí. Z jejího mlčení jsem poznala, že to bude zase ono. Tohle můžu využít jedině u Kola, ale u ostatních těžko.

,,Ty už něco vymyslíš.“ Mrkla na mě Ayanna.

,,A co Esther?“ Tato otázka mi ležela v hlavě hodně dlouho.

,,Neboj. Ta tě nijak ohrozit nemůže.“

,,Nezabila si jí, že ne?“ Tak trochu jsem doufala, že řekne ano. Nechci být nějak krutá, nebo tak něco, ale při tom, co mi udělal, na to mám právo.

,,Ne, ale řekněme, že na nějaký čas nebude moc nikoho začarovat.“ Ujistila mě a nechala mě tam stát samotnou. No prima. Teď co dál? Pečlivě jsem si promyslela a rozhodla se nejprve najít Kola. Potřebovala ho vidět. Vypadá to, že Ayanna zapracovala na kouzlu. Byla jsem šťastná, že ho uvidím, ale i jsem se toho bála. Co když jsem ho úplně ztratila?! Co když propadl do života, kde bude bezmezně vraždit lidi?! Zahnala jsem dotěrné negativní myšlenky a přemýšlela, kde by mohl být. Zkusím to nejprve na místě, kde jsme se scházeli. Často jsme tam spolu trávili hodně času. Samou nedočkavostí jsem se rozběhla do lesa. Běžela jsem okolo jejich domu, prudce jsem zahnula za strom a do někoho vrazila. Odmrštilo mě to zpátky a nebýt toho, že mě něčí silné paže zachytili, určitě bych spadla.

,,Uch…promiňte. Nečekala jsem, že tady někdo bude stát.“ Omlouvala jsem se spěšně.

,,Alex?“ oslovil mě najednou.

Vzhlédla jsem a spatřila Elijah. Uskočila jsem z jeho dosahu a málem jsme znovu upadla. Najednou stál těsně u mě a držel mě za ruku. ,,Ty jsi, jako my?“ zeptal se zděšeně?

,,Ne. Já jsem pořád člověk.“ Odpověděla jsem a snažila jsem se mu vytrhnout. Bála jsem se, že mě kousne a tím pádem i zabije.

,,Ou..omlouvám se.“ Pustil mě a trochu ode mne odstoupil. ,,Co tady děláš? Chci říct, jak to, že tu vůbec jsi? Viděl jsem tě umírat.“ V očích jsme mu poznala, že nemá žádný problém s tím, že jsem člověk. Ovládal se dobře.

,,Ayanna mě zachránila. Jen mi tehdy na chvíli zastavila srdce. Kde je Kol?“ zeptala jsem se rovnou a mnula si ruku, za kterou mě předtím držel. Neuvědomoval si jakou má sílu.

,,To nevím. Nejspíš někde v lese. Od té doby co jsi “umřela“ tam tráví hodně času. Do vesnice chodí jen, když má hlad.“

No super. Do vesnice chodí jen vraždit lidi. Nemohl to říct lépe. Obešla jsem ho a chtěla běžet dál, když zase udělal to, co jsem jako člověk na upírech nemela ráda. Zčistajasna se přede mnou zjevil a já do něj málem znovu narazila.

,,Dávej si prosím pozor. Neovládá se tak dobře jako já. Lépe než Klaus s Rebekou, ale přesto se měj na pozoru. Pokud si nechceš zopakovat umírání.“ Upozornil mě a najednou tam nestál. Umí se pohybovat opravdu rychle. Vzala jsem si Elijahovo varování k srdci a pro jistotu se ozbrojila ostrým klackem. Zabít ho to nemůže, ale předpokládala jsem, že zranit ho to může. Schovala jsem klacek pod sukni a doufala, že jí nebudu potřebovat.

Kola jsem našla tam, kde jsem předpokládala. Opíral se o vzrostlý dub a v rukou trhal listí. Musel slyšet, že sem někdo jde. Tak proč třeba nevstal, nebo se neohlídl? Na vteřinu jsem se podívala jinam a zase zpět na něj, ale on už tam nebyl. Teď bych se asi měla začít bát, ale nestalo se tak. Pořád jsem si byla jistá, že mi Kol neublíží. Zastavila jsem se. Nehnula jsem ani prstem. Soustředila jsem se. V zádech jsem pocítila mrazení. Někdo mě sledoval. Chvíli jsem setrvala v nehybné poloze a pak se prudce otočila. Stála jsem tváří v tvář monstru. Jeho oči byly černé s jemným červeným nádechem, žilky na tvářích mu popraskaly a hrozivé tesáky měl vyceněné. Chystal se zaútočit. Strachy jsem oněměla a z hrůzou čekala až mi rozpáře hrdlo.   

11. kapitola

,,Tak, co mám pro tebe udělat?“ zeptala jsem se Ayanny. Seděli jsme ve voze taženém koňmi, který nás vezli zpět do vesnice. Otec by nesouhlasil, že odejdu, a proto jsme potají nastoupily do vozu, který vezl potraviny ze statku.

,,Nepomůžeš tím jen mě, ale také všem lidem ve vesnici,“ odpověděla.

,,Co se stalo? Potom, jsi je proměnila.“ Tohle jsem chtěla vědět už dávno.

,,Poté, co dokončili proměnu-díky tvé krvi-začalo peklo. Ne hned, ale přeci jen začalo. Zjistili, že být upírem má také spoustu nevýhod. Mají zesílené všechny smysly. Jsou přecitlivělí, snadno se rozhněvají a nedají se tak snadno utišit. Nemohou na slunce, aniž by neshořeli. Proto mě Esther donutila vytvořit pro ně prsteny, které je před sluncem chrání. U stromu byla rostlina, která je oslabovala a popálila je. Vznikli s přírody, ale je to složité. Tím, že je Esther stvořila, porušila nejstarší zákony čarodějek. Vytvořila stvoření, která jsou naprosto proti zákonům přírody. Každá bytost na zemi, která přemůže jinou, musí mít také někoho, kdo přemůže jeho. Pamatuješ na bílý dub, který rostl na návsi? To on mohl upírům vzít život. Spálili ho na popel. Tím, že zničili jednou věc, která je mohla zabít, způsobili něco horšího. Hlad. Nedokáží se ovládat. Rebekah, která by dřív neublížila ani mouše, zabila a do poslední kapky vysála už mnoho statných mužů. Už se nemusí obávat vlkodlaků. Jsou rychlejší, jsou silnější a smysly mají lepší než oni.“ Dokončila své vyprávění. Nevěřícně jsem na ní hleděla.

,,Co za monstra to Esther udělala ze svých vlastních dětí,“ nevěřícně jsem potřásla hlavou. ,,Jak přesně ti mám pomoc? Musím vědět, jak já ti s nimi můžu pomoct.“

,,Když se začne ovládat alespoň jeden z nich, může naučit ostatní to stejné. Chci využít to, co je silnější, než cokoliv jiného.“ Nechápavě jsem pozvedla obočí. ,,Lásku.“ Řekla, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. ,,Láska je to, co chci využít. Teď ti řeknu něco, co se ti nebude líbit. Když jsem tě na nějaký čas “usmrtila“, tak jsem ti sebrala tvojí lásku ke Kolovy. Ale to jen proto, aby ses nechtěla vrátit.“ Dodala rychle, když viděla můj výraz. Já jsem tušila, že jsem se nemohla odmilovat jen tak znenadání.

,,Zruš to kouzlo a hned!“ Vykřikla jsem.

,,Ano, zruším ho, ale teď se uklidni a posaď se zpátky.“ Ukázala na kopku sena, na které jsem seděla, než jsem rozčíleně vyskočila. Zmlkla jsem, ale nehodlala jsem se uklidnit. Budu v klidu až to kouzlo zvrátí.

,,Teď ho zrušit nemohu, nemám tu potřebné věci, ale můžu ti slíbit, že až přijedeme domů, zvrátím ho.“ Ujistila mě. Přikývla jsem.

Cesta pokračovala tiše. Ayanna listovala v knize, který byla nejmenší, jakou jsem kdy viděla. Psala si poznámky na kus pergamenu a něco si pro sebe mumlala. Předpokládala jsem, že pracuje na tom kouzlu. Nechtěla jsem jí rušit, a tak jsem se pohroužila do svých myšlenek. Přemýšlela jsem o Kolovy, o tom proč zrovna já, proč se to děje zrovna mě? Esther mlela něco o tom, že zaplatím za to, že ničím jejich rodinu. Ale to jsem nechtěla. Nic takového jsem nezamýšlela. Bála jsem se Esther, to ano, ale Ayanna se o ní nezmiňovala. Nepřeji jí smrt, ale doufám, že odjela na dovolenou někam hodně daleko. Byla unavená, a tak jsem si ze sena udělala polštář, uvelebila se a okamžitě usnula.

Hlad. Vztek. Zoufalství. To jediné teď Kol cítil. Všechny pocity, jako by někdo zesílil na maximum. Nálada se střídala neuvěřitelnou rychlostí a bez nejmenšího důvodu. Tak často se se sourozenci denně hádal a pral, že se to nedalo spočítat. Zabil ve vesnici už tolik lidí i vlkodlaků. Jakmile se Kol nakrmil a zabil svou oběť, měl výčitky. Nechápu, jak se Elijah a Finn dokázají alespoň trochu ovládat. To Nik s Rebekou udělali ve vesnici takovou spoušť, že sami dva vyvraždili polovinu obyvatel. Kol se snažil, ale bylo to těžké. Neustále musel myslet na Alex. To jediné opravdu pomáhalo. Toužil jí znovu vidět. Alespoň chvíli by jí chtěl znovu držet v náruči. To ještě netušil, že se mu jeho přání splní. 

10. kapitola

Z porodu si toho moc nepamatuji. Jen porodní bábu, která mi radila, co mám dělat. Pak už si pamatuji, jak ležím na posteli a přemáhám se, abych neomdlela.
,,Alexandro,“ Oslovila mě porodní bába. ,,Je to holčička.“ Oznámila mi.
,,Holčička?“ usmála jsem se a natáhla ruce, aby mi malý uzlíček podala. Přivinula jsem do náruče svojí dcerku a zaplavila mě neuvěřitelná vlna mateřské lásky. Vytryskly mi slzy. Podívala jsem se na své dítě a šťastně se usmála.
,,Odpočiň si,“ poradila mi žena a vzala si ode mne dítě zpátky. Přikývla jsem a spokojeně usnula.

,,Ayanno?“ podivila jsem se. Když jsem se probudila a v nohou mé postele seděla Ayanna. ,,Co tu děláš?“ Naposledy jsme se viděli, při tom rituále.
 ,,Potřebuji tvou pomoc,“ vážně se na mě podívala ,,jsi jediná, kdo to dokáže. Nebo si to alespoň myslím.“
,,Jistě,“ přikývla jsem ,,dlužím ti to.“ Dlužila jsem jí toho hodně. Zachránila mi život a na to jen tak nezapomenu. ,,Co chceš, abych udělal?“
,,Potřebuji, aby ses se mnou vrátila.“
,,Ne…“ zděsila jsem se,,, Ne! Tam se nikdy nevrátím,“ řekla jsem rozhodně.
,,A kam tedy půjdeš? Mám za to, že tady nebudeš chtít zůstat.“
,,Co? Proč? Proč si myslíš, že tady nezůstanu? Mám dítě. Nehodlám s ní nikam cestovat.“ Podivila jsem se, co to na mě šije.
,,Chci ti to říct nějak citlivě..,“ začala,, Víš…tvoje dcera….odnesli jí pryč.“ Strnula jsem. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezala.(Byla jsem v šoku.poz.aut.)
..Co..co?! A kam? Proč?“ vylítla jsem s postele a běžela ke dveřím.
,,Alex!“ Zakřičela na mě Ayanna. Ve dveřích jsem se srazila s otcem.
,,Otče! Kde je moje dítě!? Kde je má dcera!?“ Hystericky jsem křičela a snažila se projít okolo otce. Měl příliš velkou sílu. Hodil mě na postel a zabouchl dveře.
,,To dítě bylo ostuda naší rodiny. Už nikdy ho nespatříš. Nikomu o něm neřekneš! Rozumíš?“ přikazoval. Když jsem neodpovídala, vrhl se ke mně, popadl mě za vlasy a postavil mě na nohy. ,,Rozumíš?“ zeptal se znovu.
,,Ano,“ nic jiného mi nezbývalo, než souhlasit. Doufala jsem, že Ayanna zakročí, ale ta se jen stáhla do rohu místnosti a starostlivě mě pozorovala. Otec zatahal za vlasy ještě víc, abych si nejspíš uvědomila, kdo tady má navrch, a pak mě konečně pustil. Sesypala jsem se na postel jako hromádka neštěstí a rozplakala se. Ucítila jsem, jak mě někdo hladí po vlasech a cosi mumlá.
,,Ne!“ ohnala jsem se rukou po Ayanně,,Žádná kouzla,“ přikázala jsem. Tak mě místo kouzel alespoň objala. Nedokážu slovy popsat jak jsem se cítila. Zlomeně. Smutně. To je pro mé pocity slabý výraz. Ztratit ze života někoho tak důležitého, jako je vlastní dítě. Sebral mi jí a to mu nikdy neodpustím.
,,Ayanna,“ šeptla jsem ,,půjdu s tebou. Pomůžu ti. Hlavně mě dostaň odsud pryč.“ Chtěla jsem být s tohoto domu pryč. Už nikdy ho nespatřit. Věděla jsem, že nemanželské dítě je v této době něco neslýchaného. Rodina, která mezi sebou takové dítě má, je zavrhnuta ze společnosti. Přesto jsem nechápala, jak mohl otce, něco takového své dceři udělat. Způsobit jí takovou bolest.

Za několik hodin jsem už s Ayannou cestovala zpět, do té vesnice, která ve mně vyvolávala nehezké vzpomínky.

9. kapitola

Už je to více než rok, co jsem se ocitla u otce na statku. Několik prvních týdnů jsem měla zakázáno vycházet ven a většinu času jsem trávila uklízením domu. Vařila jsem, zametala a další domácí práce. Po půl roce se na statku objevila nemoc, která postihovala převážně dobytek. Nejprve se zvíře chovalo divoce a nenechalo k sobě nikoho přiblížit a za pár dní začalo podivně sípat, objevila se mu pěna a huby a za několik hodin zvíře zemřelo. Když už to postihlo půlku stáda, nevěděli co dělat dál. Dobytek byl náš zdroj obživy, a pokud zemře všechen…. Budeme nuceni odejít do větší blízké vesnice. Všichni jsme se modlili, aby přišel nějaký zázrak. Pátý den napjatého očekávání, kdy nemoc napadne i ostatní členy stáda, nemoc postihla jednoho čeledína. Rileyho. Nemel se o něho kdo starat a tak jsem se nabídla, že mu pomůžu. Otec se o mě bál, ale musel to riziko podstoupit. Riley měl podobné příznaky jako dobytek, ale mírnější. Projevovalo se to jako horečky, halucinace, časem i zimnice. Přenesli ho do mého pokoje a já jsem spala v kuchyni. Otec se nabízel, že mi dá svůj pokoj, ale já ho důrazně odmítla. Celý den pracoval a ještě aby snášel tvrdou lavici. V noci jsem často odbíhala k Rileymu a měnila mu obklady. Ve dne i v noci jsem se o něho starala. Matka mě naučila z bylinek připravit čaj, který uzdravoval všechny druhy nemocí. Ovšem obsahoval zvláštní rostlinu, která nerostla jen tak někde. Když bylo Rileymu lépe odbíhala jsem do lesů a hledala jí. Nakonec, po urputném hledání, jsem jí našla. Krčila se pod keřem a svým nenápadným vzhledem připomínala obyčejné mlíčí. Hned jsem Rileymu připravila bylinný lék. Nevoněl nejlépe a nejspíš ani nechutnal, podle toho jak se Riley šklebil, když spolknul první doušek. Nečekala jsem, že to zabere tak rychle, ale hned druhý den se Rileyho stav výrazně zlepšil. Neměl horečky a snědl vše, co jsem mu dala. Právě jsem mu donesla jídlo a posadila se na kraj postele. Odhrnula jsem mu vlasy z čela a podepřela hlavu. Pootevřel oči, ale stále byl slabý. Nekrmila jsem ho a pozorovala ten andělský obličej. Působil tak nevině a sladce, když spal. Jemně jsem ho pohladila po tváři. Asi jsem se zamilovala-pomyslela jsem si.Probudilo mě jemné zavrzání postele. Celé tělo jsem měl těžké a nemohl jsem se pohnout. Bylo mi lépe než v předchozích dnech, ale pořád jsem se cítil mizerně. Na rtech jsem ucítil horkou tekutinu. Polykal jsem a snažil se nevnímat hořkost čaje. Už jsem věděl, že mi pomůže. Pokusil jsem se otevřít oči a spatřit svou ošetřovatelku, ale víčka nechtěli poslouchat. Pečlivě se o mě starala a občas na mě i mluvila. Všechnu svou vůli jsem soustředil do svalů a pomalu se mi podařilo nadzvednout ruku. Chytil jsem jí za ruku a pevně jí sevřel.,,Šššš.. Klid. Jsi v bezpečí“ zašeptala. Přestal jsem jí mačkat prsty a jemně jí pohladil po hřbetě ruky. Ucítil jsem dotek na tváři. Po chvíli ruka zmizela. Nakrmila mě zkontrolovala teplotu a zůstala u mě, dokud jsem znovu neusnul.Když se Riley skoro probral a chytl mě za ruku, měla jsem radost, že se z nemoci začíná pomalu, ale jistě probírat a jeho stav se lepšit. Cítila jsme k němu neuvěřitelnou náklonnost. Těšila jsem se na den, kdy už bude moct otevřít oči a vstát.Další den ráno jsem se vzbudil dříve než obvykle a očekával vrznutí dveří a kroky na podlaze. Když se kroky konečně ozvali, srdce mi radostně poskočilo. Zamiloval jsem se do dívky, kterou jsem jaktěživ neviděl. Přinesla mi snídani a medicínu v podobě ošklivého čaje. Cítil jsem se mnohem lépe než včera. Znovu jsem se pokusil otevřít oči. Tentokrát se mi to podařilo. Spatřil jsem štíhlou hnědovlásku v krásných fialkových šatek. Vlasy jí v jemných loknách rámovaly kulatý obličej a šimraly mě na ruce. Byla překrásná. Vzal jsem do ruky jednu její loknu. Usmála se na mě a pohladila mě po tváři. Srdce se mi rozbušilo.Jak týdny plynuly, Riley se uzdravoval čím dál víc. Den ode dne jsem se sbližovali. Kdesi hluboko v nitru duše jsem cítila bolest. Velkou mučivou bolest. Jako kdybych tím někoho zrazovala. Vybavovala jsem si obličej. Chlapeckou tvář s tmavými krátkými vlasy a překrásnými čokoládovými oči. Ale jak se jmenoval? Nechala jsem to být.Netrvalo dlouho a Riley se uzdravil. Začal znovu pracovat na statku a scházeli jsme se spolu potají v seníku. Byli jsme mladí a zamilovaní. Otec bohužel neschvaloval vstah čeledína s dcerou majitele statku, a proto jsme to uchovávali v tajnosti. Bohužel mi otec začal domlouvat ohledně manželství. Vedle statku stálo ještě pár domků a otec mi vybral syna jednoho ze sousedů, jak bylo tehdy zvykem. Lucas byl velmi milý a hodný kluk, ale nelíbil se mi. Odkládala jsem setkání s ním, až už bylo pozdě.Po pár měsících tajného setkávání s Rileym jsem zjistila, že jsem těhotná. Neptejte se mě jak. Prostě jsem to poznala. Tak dlouho jsem odkládala rozhodnutí, zda půjdu za porodní bábou na potrat, až jsem termín prošvihla a bylo pozdě. Stále zvětšující se břicho jsem zakrývala příliš velkými šaty. Rileymu jsem to řekla. Zprvu byl vyděšený, ale potom prohlásil, že se o mě a o dítě postará. Nastal další problém. Jak to říct otci. Řekli jsme si, že počkáme do porodu.,,Už zase něco jíš?!“ vyletěl na mě jednou otec. Zrovna jsem si připravovala jídlo(těhotné ženy strašně moc jí). Byla jsem v pátém měsíci a břicho jsem tajila jen tak tak.   ,,Mám prostě hlad“ odbyla jsem ho. Nepřestával se podezřívavě dívat, ale nechal to být.

Po devíti měsících těhotenství přišel porod.  

8. kapitola

Když jsem se probudila, bolela mě hlava a celé tělo jsem měla podivně ztuhlé. Zavrtala jsem se hlouběji do peřin a spokojeně zavrněla. Zarazila jsem se. Ty peřiny měli podivnou vůni. Zapřemýšlela jsem, co si naposledy pamatuju.

Kol.

Prudce jsem otevřela oči a vystřelila s postele. Stála jsem v malé místnosti s dvěma okny, malým stolkem u zdi, nad kterým vyselo zrcadlo a postelí z které jsem právě vstala. Na sobě jsem měla bílou košilku s límečkem. Kde jsou moje šaty? Podivila jsem se. Prohledala jsem stolek a našla jednoduché zelené šaty, které mi dokonale sedly. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a spatřila štíhlou dívku s kaštanovými vlnitými vlasy, snědou pletí a oříškovýma očima. Lépe jsem se prohlédla a poznala jsem jakousi změnu v očích. Byli jiné. Dospělejší. Zakroutila jsem hlavou  nechala toho prohlížení. Opřela jsem se rukou o stolek a zaklela. Přes zápěstí se táhla růžová čára a přes dlaň jakbysme. Jemně jsem se jí dotkal a rychle odtáhla ruku. Do celé ruky mi vystřelil slabý zášleh bolesti. Jak dlouho jsem spala? Zřetelně jsem si vybavovala, jak jsem k té ráně přišla. Esther řízla dost hluboko, a proto jsem usoudila, že jsem musela spát hodně dlouho. Nejméně 3dny. Ayanna říkala pár hodin. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem zemřela a znovu ožila. Trochu jsem se bála, jestli to nebude mít stejné následky, jako u Kola a jeho sourozenců. Zůstávala jsem podivně klidná a nebála jsem se. Jako bych už tady někdy byla. Vydala jsem se na průzkum domu. Když jsem vyšla z pokoje, ocitla jsem se v kuchyni. Byla dvakrát větší než světnice, kde jsem spala. V kuchyni dominovala velká kamna. Na plotně stáli hrnce a hned jsem poznala, že jsou ještě horké. Nakoukla jsem pod pokličku-Já vím. Jsem zvědavá a neměla bych strkat nos, kam nemám. Nějaká polévka. Neurčila jsem jaká, ale voněla nádherně. Uvědomila jsem si, že jsem víc jak 3dny nejedla. Nechala sem to být a prohlédla si zbytek místnosti. V protějším rohu stál stůl, kde by se pohodlně vešlo šest lidí. Na stěnách vysely obrázky krajin a na stropních trámech vysely svazky bylin. Vyděsilo mě to a doufala jsem, že jsem se nedostala k další čarodějce. U Mikaelsonů jsem zajisté být nemohla. Uviděla jsem dveře, které zjevně vedli ven. Další dveře byly schované za kamny. Našla jsem další místnost, podobně zabydlenou jako tu, kde jsem spala. Ale kde jsou obyvatelé? Vyšla jsem ven a ocitla se na dvorku. U domku stála stodola a podle zvuků jsem usoudila, že majitel chová všelijaký dobytek. Statek vypadal, jako by stál uprostřed lesa. Obklopoval ho zástup bříz, olší, smrků a dalších stromů-především listnatých. Nedaleko zurčel potok, vlaštovky vylétali ze svých hnízd přilípnutých na stodole. Rozhlížela jsem se a vtom do mě někdo vrazil.

,,Au. Sakra. Dávej pozor.“ Zanadával.

,,Promiňte“ omluvila jsem se. Pozorněji jsem si ho prohlédla. Chlapec zhruba v mém věku, blond vlasy mu padali do očí a zpola zakrývali jejich modrou barvu. ,,Oh…promiňte slečno“ omlouval se hned, jakmile si mě lépe prohlédl.

,,V pořádku.“ Usmála jsem se na něj a pomohla mu sebrat dříví.

,,Ty jsi tu nová? Že jsem tě tu neviděl.“

,,Já vlastně ani nevím, kde jsem.“ Nedůvěřivě se na mě koukal, ale mlčel. ,,A jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se místo toho.

,,Riley.“ Představil se. Nesnažil se předstírat, že se někdy učil tradičním zvyklostem-tehdy bylo zvykem, že muž při představování políbil ženě ruku. (Nemuseli se vždy představovat. Stačilo, když se jen pozdravili.) ,,A vy?“ zeptal se, když jsem nic neříkala.

,,Alex. Ráda vás poznávám Riley.“ Usmála jsem se na něj. Úsměv mi jakýmsi ušklíbnutím opětoval a omluvil se, že musí jít za prací. Kývla jsem a nevěděla kam jít dál. Po chvíli se ze vrat stodoly vyřítil postarší muž, malé postavy a lesknoucí se pleškou. Byl upocený a roztěkaně se rozhlížel. Když mě spatřil, polekaně poskočil a rozběhl se ke mně. Vypadl při běhu komicky, jelikož byl trochu prostorově výrazný. Doběhl ke mně, popadl mě za ruku a táhl zpátky do domu. ,,Co to děláte?“ pokusila jsem se ho zastavit, ale na svou výšku měl sílu.

,,Musíš zůstat doma.“ Hlas měl přísný a tvrdý. Dorazili jsme k domu. Prudce rozrazil dveře a vtáhl mě sebou dovnitř.

,,Kde to jsem? Jak jsem se tu vůbec vzala? A kdo jste vy?“ Pálila jsem na něj jednu otázku za druhou.

,,Brzdi s těma otázkami.“ Zabrzdil mě. ,,Jsi na mém statku a já jsem Ethan. To ti nemůžu vysvětlit. Je to složitý.“ Odpověděl na skoro všechny otázky. Nadechovala jsem se na další salvu otázek, ale zarazil mě. ,,Jsem tvůj otec Alexis.“ Upíral na mě ledově modré oči. Zavřela jsem pusu a upřela na něj nevěřícný pohled.

,,To není možný.“ Protestovala jsem.,, Můj otec je mrtvý.“ Smutně na mě koukal a chytil mě za ruce, jako kdyby se chystal něco vysvětlovat malému dítěti.

,,Jak vidíš nejsem. Odešel jsem od vás, když jsi byla batole.“ Matka mi vyprávěla, kde se s otcem seznámila a také jak umřel. Prý pár týdnů po mém narozením šel na lov a zabila ho puma. Nevěřila jsem tomu muži stojícímu přede mnou, ale poznala jsem v něm své rysi. Malý nos, stejný kulatý tvar obličeje. Musela jsem uznat, že stejně jako já při mluvení gestikuloval. Ale to mohla být jen náhoda.

,,To vám nevěřím.“ Vzdychl a promnul si oči.

,,Klidně mi to nevěř, ale já mluvím pravdu.“ Nechal mě tam zmatenou stát a ještě mě stačil upozornit, ať nechodím ven. ,,Chovej se tu, jako doma.“ Bylo možní, že je můj otec, ale přesto jsem tomu moc nevěřila. Když jsem šla okolo okna, našla jsem obrázek. Byl kreslený tuhou a krásně vystínovaný. Byla tam vyobrazena žena s malým uzlíčkem v náruči. Vedle ní stal Ethan. Pozorněji jsem si prohlédla ženu a poznala v ní matku. Pak mi došlo, že Ethanovo tvrzení je podle toho obrázku pravdivé. Autor obrázku si dal na detailech záležet. Byl na něm i můj náramek, který mi matka připínala k dece ve které mě jako malou chovala. Dodneška ho nosím na ruce. Jemný náramek s malými modrými kamínky. Mám ponětí, že už jsem ho někde viděla. Mávla jsem nad tím rukou a se slzou v oku přejela prstem po usmívající se matce na obrázku. Chvíli jsem dojatě koukala na obrázek a pak jsem ho naaranžovala zpátky.

Najedla jsem se a nevěděla, co dělat dál. Přemýšlela jsem a myslela na Mikaelsonovi. Na Rebeku-připadalo mi, že kdyby se odložil ten rituál, mohli bychom spolu začít vycházet. Z jakéhosi důvodu jsem nemohla přestat myslet na Kola. Přišlo mi to strašně dávno, co jsem spolu lítali po lese. Pak přišel zásek. Nepamatovala jsem si nic víc, než že jsem s Kolem trávila hodně času. Ale proč? Proč jsme byly pořád spolu? Vím, že jsem ho milovala, ale to už bylo dávno. Nebo ne? Poslední, co si z rituálu pamatuji je, že jsem stála uprostřed hořících pochodní a dívala se na Kola. Ale nevybavuji si pocity. Co to se mnou Esther provedla? Vymazala mi vzpomínky?! Otřáslo to mnou. Celý zbytek dne jsem se snažila toho ze vzpomínek vydolovat víc. Pokaždé, když už jsem se blížila k odhalení mi hlavou projela ostrá bolest a dostala jsem se na začátek. Bylo to, jako nějaká hra.

7. kapitola

Přišlo mi to jako věčnost, když jsem ležela stočená v klubíčku vedle Kolova těla. V hlavě jsem měla prázdno a nedokázala jsem vytvořit žádnou souvislou myšlenku. Pocity se přebíjeli jeden přes druhého.

 Ucítila jsem dotek na rameni. Ohlédla jsem se, ale přes slzy jsem sotva rozeznala obrys postavy. Vzala mě do náruče a šeptala mi do ucha utěšující slova. Nejspíš Ayanna. ,,Kol ti neumře.“Zašeptala. Upřela jsem na ní uslzení oči. ,,Neumře?“zachroptěla jsem. Nemohla jsem pořádně mluvit, jak jsem dlouho mlčela.

,,Ne.“ Po tváři jí stekla slza a smutně se na Kola podívala. ,,Bude žít věčnost.“ Pohladila mě po tváři a setřela mi slzu. Pousmála se a nechala mě tam zmatenou sedět.

Přitáhla jsem si kolena a urovnala si zašpiněné šaty, abych neumrzla. Znovu jsem nepodlehla zoufalství a smutku, ale přemýšlel jsem, co tím Ayanna myslela. Na vlastní oči viděla Kola umírat, nemůže dál žít. Byla jsem zcela zabraná do myšlenek, že jsem si málem nevšimla, že se jedna s postav, ležící na zemi, pohnula. Klaus. Vyskočila jsem a zděšeně jsem na něj zírala.

Pomalu se zvedl a zahekal. Přitiskl si ruku na místo, kudy mu prošel meč. Zkoumal si odhalenou hruď a nenašel ani škrábanec. Poté se na mě podíval a v očích měl zmatek, ale i radost. Byl naživu.

,,No konečně,“ ozvalo se za námi. Esther rázně kráčela k nám a mírně se mračila. Cestou mě popadla za ruku a táhla mě ke Klausovi. Ze záhybu šatů vytáhla nůž a znovu mě řízla do zahojené paže. Tentokrát do zápěstí. Vytryskla spousta krve a třísnila jí šaty. ,,Au,“ zakňourala jsem a pokusila se jí ruku vytrhnout. Zamáčkla ránu prstem a přinutila mě tím nebránit se.

,,Napí se.“ Poručila Klausovi a nabízela mu moje zápěstí. Zakroutil hlavou na protest, ale Esther se nenechala jen tak odbýt. ,,Napí se jen trochu,“ radila mu,,jinak zemře a neposlouží tvým sourozencům.“ Při poslední větě kývla hlavou k ostatním postavám na zemi. Klaus znovu zaprotestoval, ale dělo se s ním něco zvláštního. Protestoval, ale přesto ho krev přímo hypnotizovala. Sledoval kapky krve stékající na zem a v očích měl touhu. Touhu se napít. Co to Esther svými kouzli, vytvořila. To není ten Klaus, kterého jsem znala.

,,Jestli se nenapiješ, zemřeš.“ Pohrozila znovu a popostrčila mě k němu blíž. Sledoval moje zápěstí a mračil se. Zjevně bojoval se svojí touhou. Podíval se mi do očí a neznatelně pohnul rty. Nemůžu. Naznačil. Sevřel mi ruku ve svých a přitiskl ústa na ránu. Ten pocit byl ohromující. Nebolelo to, bylo to dokonce i příjemné, ale pořád mě to trochu pobolívalo. Přitáhl si mě blíž a horečně sál a polykal mou krev. Dělalo se mi mdlo.  

,,Dost!“ křikla Esther a odtrhla ho ode mě.

Zapotácela jsem se. Společně s mou krví ze mě odcházel i život. Ayanna mě zachytila a posadila mě na zem. Za chvíli se probudili Rebeka a Elijah. Esther mě k nim dotáhla a probíhalo to stejně jako s Klausem. Jednomu po druhém nabídla mou krev a oba nedokázali odolat. Všichni tři, co ze mě pili, mi vzali dost krve, ale ne tolik abych ztratila vědomí.

Přišel na řadu Kol. Měla jsem radost, že je naživu, ale neměla jsem sílu promluvit. Pouze jsem se na něj pousmála a sama jsem mu nabídla svou krev. Už jsem věděla, že by zemřel, kdyby se nenapil.

,,Ne. To nemůžu.“ Odmítl a odvrátil pohled. Pokusila jsem se promluvit, ale nešlo to. Proto za mě promluvila Ayanna

,,Nelíbí se mi to o nic víc než tobě, takhle Alex využít, ale pokud se nenapiješ, zemřeš. Teď mluvím za ní:Musíš se napít. Ona tě miluje Kole. Nechce, abys zemřel. Už jednou si myslela, že umřeš a nechce si to protrpět ještě jednou a tentokrát doopravdy.“ Víc říkat nemusela. Kol ke mně přišel a vzal mi hlavu do dlaní.

,,Jsi si jistá?“ zeptal se. Kývla jsem na souhlas a zvedla k němu poraněné zápěstí. Krev už zaschla a Ayanna musel ránu znovu otevřít. Bolestivý proces, ale přesto jsem nějak dokázala neomdlít. Jemně vzal mojí ruku do dlaní a opatrně si jí přiložil k ústům. Po celou dobu co pil ze mě nespustil oči. Pro tentokrát nemusel Esther ani Ayanna zakročit, aby mě pustil. Hned, co se mi podlomila kolena mě Kol pustil a Ayanna mě zachytila.

Motala se mi hlava a před očima mi tancovali hvězdičky. Věděla jsem, že to nejspíš nepřežiju, ale kvůli Kolovi jsem byla ochotná to vydržet. Esther ke mně přivedla Finna-ani si nepamatuju, že by ho někdo zabil. Hrubě mě zvedla na nohy a Finn popadl mojí ruku. Pil déle než ostatní a byla jsem si jistá, že to Esther udělala naschvál.

Když mě vlekla k Mikaelovi, který se ještě neprobral, napadlo mě jak bych se mohla zachránit.

,,Nech mě naživu,“ zakňourala jsem.

,,Abys mohla nadále oblbovat mé syny? Nikdy! Zemřeš a pomůžeš tak k vzniku zcela nové rase.“ Čišela z ní taková nenávist až mi přeběhl mráz po zádech.

,,Řeknu to Mikaelovi,“ šeptla jsem.

,,Cože?“ Esther si mě otočila tváří k ní a zlobně na mě hleděla.

,,Řeknu mu, kdo je Klausův pravý otec.“ Zorničky se jí rozšířili a nevraživě mě propalovala pohledem. Několik minut mě takto propalovala a přemýšlela. Muselo jí být jasné, že když se to Mikael dozví, zabije jí. Pak mě hrubě postrčila k Mikaelovi, který se mezitím probral, a dala mu napít mojí krve. Sotva se napil, hned ho odstrčila a odvedla mě k Ayanně. Doslova mě hodila na zem.

,,Zabí jí.“ Poručila Ayanně. ,,Řekla si, že tě nemám zabíjet já ,“ ucedila směrem ke mně a odkráčela jinam.

,,Tak pojď. Znám kouzlo, které zastaví tvé srdce a za několik hodin ho znovu rozběhne.“ Pošeptala mi a odvedla mě ke kamenné desce.

,,Co to s nima udělala?“ Zeptala jsem se.

,,Upíry. Nejsou živí, ani mrtví. Jsou silnější než vlkodlaci, ale stále mají své slabosti.“ Vysvětlovala a připravovala se na kouzlo. ,,Vezmi si tento prsten.“ Podávala mi starobylý prsten s modrým kamenem a zdobený zlatem. ,,Je začarovaný.“ Mrkla na mě. Nasadila jsem si ho a toužebně se obrátila ke Kolovi. Stál vedle Rebeky a pozoroval mě. ,,Na to teď není čas.“ Řekla Ayanna, když si všimla, kam se dívám. Vzala mě do doprostřed pentagramu, kde okolo stále hořeli pochodně. Musela mě cestou podpírat, jinak bych tam nedošla. Mohla jsem mluvit, ale stále mi bylo mdlo. ,,Tady si stoupni.“ Ukázala Ayanna a otočila se ke mně čelem. Otočila jsem hlavu ke Kolovi a znovu mě začali pálit oči. Polkla jsem vzlyk a odhodlaně se otočila k Ayanně. Mrzelo mě, že se nemůžu s Kolem rozloučit, ale jinak to nešlo. Koutkem oka jsem zaznamenala pohyb. Pentagram měla stále jakousi neviditelnou stěnu, přes kterou se nedostal nikdo, kdo neměl svolení čarodějek. ,,Alex.“ Zavolal na mě Kol.

,,Začni prosím.“ Požádala jsem Ayannu. Přikývla. Dala mi ruce pár centimetrů nad prsa, kde jsem měla srdce a začala potichu odříkávat zaklínadlo. Když jsem pohlédla na Kola, už jsem se neubránil slzám. Zděšeně nás pozoroval a přešlapoval na kraji. Cítila jsem, jak mi srdce tluče v čím rychlejším rytmu. Slza mi skanula po tváři a poslední, co jsem viděla, byl Kol. Křičel na mě a plakal. Pak už byla jen tma.