16. kapitola

Probudila jsem se v úplné tmě. Jen kousek ode mě v podlaze prosvítalo světlo s padajících dveří. Podle vůně a tlumených hlasů ze zdola, jsem usoudila, že jsem pořád ve srubu. Přetočila jsem se na druhý bok a hlavou se ocitla na něčím hrudníku. Prudce jsem se posadila a málem vyjekla.

,,Pšt.. nelekej se. To jsem já. Kol.“ zakryl mi kdosi pusu a pošeptal do ucha. Uvolnila jsem se a musela jsem se sama sobě zasmát. ,,Promiň. Nechtěl jsem tě vylekat“ omluvil se a pustil mě.

,,To je v pořádku. Jsem hrozně lekavá.“ Mávla jsem nad tím rukou, než jsem si uvědomila, že mě vlastně nemůže vidět. Asi..nevím, jak to mají upíří ve tmě s viděním. Přitáhl si mě k sobě a políbil. Usmála jsem se a povalila ho na zem. Ruce jsem mu držela za hlavou a líbala ho. Neskutečně rychlím pohybem se převalil, tak, že ležel on na mě. ,,To mi nedělej. Ty tvoje upíří pohyby mi v lekavosti nijak nepomáhají.“ Napomenula jsem ho naoko nazlobeně.  

,,Upíří pohyby?“ zasmál se.

,,No co…vymyslela jsem nový slovo,“ přitáhla jsem se jeho hlavu a umlčela ho polibky. Po chvíli líbání se na podlaze jsem chtěl víc. Prsty jsem mu zajela pod košili, ale on mě zastavil. ,,Co se děje?“ zeptala jsem se překvapeně. Nikdy mi při žádném takovém pokusu nezastavil.

,,Tady ne. Niklaus má skoro doslova přilepený ucho ke stropu. Víš, upíří mají mimořádně citlivý sluch. Slyšeli by nás, i kdybychom si potichu šeptali.“ Zatracenej Niklaus. I teď bude překážet, kde nemá, i když tady mezi námi není. Povzdechla jsem si. ,,Po tom, co něco sníš a napiješ se, se půjdeme projít“ slíbil mi a ještě jednou mě políbil. 

,,Dobře“ přikývla jsem. Vstal a vytáhl mě na nohy. Zanaříkala jsem.,,Mě se ještě nechce vstávat.“

,,Lenochu můj malej. Dyť je už skoro poledně,“ šťouchl mě do žeber.

,,To nevadí. Zvládla bych spát až do večera.“ Zívla jsem a protáhla se.

,,Na rozdíl ode mě, musíš něco jíst“ protestoval dál Kol a otevřel padající dveře. Ani mě nezarazilo, to, že jako upír nemusí nic jíst ani pít. Vždyť je přece mrtvý. Divná představa… ,,Až po tobě“ ukázal dolů do díry. Linulo se odtamtud tlumené světlo svíčky a dolů to bylo víc jak tři metry určitě.

,,Ehm…asi si zapomněl na jednu maličkost.“

,,Jakou?“ zeptal se udiveně.

,,Žebřík“ ukázala jsem dolů a pak na sebe.

,,Oh…promiň. Zapomínám, že ty nemůžeš skákat s velkých výšek, aniž by sis něco nezlomila.“ Omluvně se usmál a skočil dolů. Při dopadu nevydal naprosto žádný zvuk a to mě fascinovalo. ,,Skoč dolů a já tě chytím“ zavolal na mě.

,,To myslíš vážně?“ nehodlám skákat dolů a předpokládat, že mě tam chytí.

,,Neboj. Skákej“ zavolal znovu. ,,Když tak je tu pět upírů, co by tě zachránili.“ Snažil se mě uklidnit. Moc mu to nešlo.

,,Myslím, že minimálně jeden by mi do hrobu pomohl,“ řekla jsem si pro sebe.

,,To by Rebekah neudělala, má to od Nika zakázaný,“ ozval se Elijah.

Zatraceně. Oni fakt slyší všechno.  

,,To je dobrý vědět“ s těmito slovy jsem skočila dolů a zavřela oči. Nesnáším výšky. Zanaříkala jsem těsně před tím, než mě před pádem zachránili dvě silné paže. ,,Uch.. díky“ otevřela jsem oči a usmála se na Kola. Pustil mě, a když sem se ohlédla, naskytl se mi vskutku prazvláštní pohled. Niklaus s Elijahem stáli před stolem a pozorovali mě a Kola, Finn se jako vždy rozvaloval v koutě, kde se prohraboval kupou hustě popsaných pergamenů a zjevně nevěnoval svému okolí sebemenší pozornost. Rebekah seděla na stoličce a vrhala na mě jeden ze svých mnoha pohrdavých pohledů.

,,Jak se cítíš?“ ptal se ihned Elijah. ,,Ještě nikdy jsme nezkoušeli dát svojí krev člověku, takže jsme jen předpokládaly, že tě uzdraví“ vysvětlil mi.

,,Cítím se skvěle, díky za optání“ opověděla jsem kousavě.

,,Necítíš se třeba jinak než předtím. Trochu silněji, nebo nemáš ostřejší zrak?“ ptal se dál a připadala jsem si jak u babky kořenářky.

,,Ne, proč se vlastně ptáš? Se bojíte, abych se neproměnila v upíra nebo co?“ z jejich pohledu jsem vyčetla, že přesně toho se obávají. ,,Buďte v klidu. Na to, aby se stala upírem je třeba kouzlo, čarodějku, krev a hlavně bych musela umřít.“

,,Se v tom nějak vyznáš.“ Poznamenal Finn, který nám konečně začal věnovat špetku pozornosti.

,,Učím se u Ayanny. Už vím, jak se pár kouzel připravuje. Když jsem byla já hlavní obětí rituálu proměny v upíra, tak jsem si zapamatovala celý postup. Několik bylin jsem nepoznala, ale dali by se snadno dohledat.“ Pokrčila jsem rameny.

Elijah s Nikem na sebe pohlédli, jako by právě objevili něco významného. A jé….co jsem to na sebe zase ušila.   

,,Dokázala bys nám přesně popsat, jak ten rituál probíhal a co při něm bylo použito?“ Finn se s knížkou v ruce zvedl ze židle a nedočkavě na mě hleděl.

Polkla jsem a polilo mě horko ,,Ehm….ano“ přikývla jsem opatrně. V mžiku jsem se ocitla na židli a Finn mě držel za ramena. Pustil mě a postavil přede mě lahvičku inkoustu, pergamen a brk. ,,Piš, máš na to času dost,“ nekompromisně se na mě podíval a stál nade mnou, dokud jsem nevzala do ruky brk.

,,Prvně jí nech najíst!“ ozval se Kol.  

,,Buď gentleman a něco slečně přines, zatímco ona bude sepisovat postup rituálu.“ Poručil mu Finn.

,,Finne, Finne…Buď na naší návštěvu hodný a nech jí odpočinout si. Takový zápřah sil je pro člověka nebezpečný.“ Napomenul Finna Niklaus a obdařil nás všechny svým nevypočitatelným úsměvem.

Finn chvíli přemýšlel a pak se zvednutýma rukama, na znamení, že se vzdává, odstoupil zpět do stínů místnosti.

Kol mě vzal za ruku a vedl mě ven. Vyhnula jsem se Rebece a přitom nechtěně vrazila do Niklause.

,,Vrať se brzy, lásko“ zašeptal mi do ucha a zastrčil mi pramen vlasů za ucho. Ovanula mě omamná vůně pryskyřice. Jeho blízkost se mnou dělala víc, než jsem si hodlala připustit. Odskočila jsem od něj a se skloněnou hlavou vyběhla ven. Kol za mnou po chvíli přišel a objal mě.

,,Nika se nemusíš bát. Neudělá nic, co by ti ublížilo.“ Políbil mě do vlasů. Mojí nervozitu a roztřesená kolena připisovat tomu, že mám s Niklause strach. Kéž by…Pomyslela jsem si.