15. kapitola

Rozběhla jsem se ke kašlající postavě na zemi. Na jeho tvář dopadl paprsek měsíčního světla.

,,Elijahu!“ vyhrkla jsem vyděšeně. Svezla jsem se na kolena a pohlédla na jeho zranění. Pravou ruku měl ošklivě pokousanou a z hrudi mu neustále vytékali tenké pramínky krve.

,,Nehojí se to,“ zašeptal Elijah skoro hystericky. Od Kola už jsem věděla, že jakmile se upír nějak zraní, ráda se po pár vteřinách zacelí. Rána může být jakkoliv hluboká. Jedině dřevo brání zacelení. Ale Elijah v ráně dřevo neměl. Opatrně jsem ránu zakryla dlaní a jemně zatlačila. Trochu jsem krvácení zastavila. ,,To mi nepomůže. Zemřu. Vím to. Nech mě tady prosím.“ Podívala jsem se mu očí a spatřila odevzdanost. Odevzdanost smrti. To jsem nemohla dovolit. Elijah byl svým způsobem čestný a ušlechtilý upír. Odhodlaně jsem se nadechla a sáhla pro dýku, kterou jsem si vzala sebou. Elijah na mě nechápavě hleděl. Vyhrnula jsem si rukáv halenky a připravila se. Elijah pochopil a pokusil se mě zadržet.

,,Ne. Nedělej to!“ chytil mě za ruku, v které jsem držela nůž a pokusil se mi ho sebrat. Jelikož byl slabý, lehce sem se mu vytrhla. Řízla jsem se do dlaně. Ne tak hluboko, aby to bylo vážné, ale tak, aby vytryskl slabý pramínek krve. Elijah zasténal a odvrátil ode mě hlavu. Ruka mě pálila a s pachu krve se mi obracel žaludek. Odložila jsem nůž a obrátila se k Elijahovy.

,,Pij,“ pobídla jsem ho a přitiskla ránu na jeho rty. Odmítavě zavrtěl hlavou. Bojoval s touhou. Zřetelně prohrával. ,,Nabízím ti jí dobrovolně. Tak si jí vezmi. Žij, prosím.“  Chvíli na mě koukal, jestli si to nerozmyslím a pak se lačně zakousl do mé dlaně. Trochu to zabolelo, ale pak to bylo příjemné. Pohodlně jsem si sedla a pozorovala, co se stane s jeho ránami. Postupně se začali zacelovat a kůže se vyhlazovala. Po poranění nezbila ani stopa. Před očima se mi dělali mžitky. Usoudila jsem, že by měl mít už dost. Uniklo mi zasténání a Elijah mojí ruku hned odstrčil. Upadla jsem na bok a snažila se neomdlít. Elijah vstal a utřel si ústa od krve rukávem košile. Pomohl mi na nohy a zachytil mě, když se mi podlomila kolena.

,,Si v pořádku?“ zeptal se ustaraně.

,,Ano,“ přikývla jsem ,,jen je mi trochu slabo s toho rychlého úbytku krve to je všechno. Potřebuju si jen na chvíli sednout.“ Ujistila jsem ho, když se na mě dál ustaraně díval. Chytil mě pod paží, zvedl mě na nohy a skoro mě táhl zpátky, odkud jsem přišla. Ne, rozhodně nepůjdu zpátky. Vytrhla jsem se mu a spadla na zem. ,,Ne! Zpátky nejdu.“ Řekla jsem rozhodně a odmítala se s místa hnout.

,,Ty si, ale paličatá. Pojď! Je to tady nebezpečný.“ Natáhl ruku, ale když jsem ho za ní nechytla, popadl mě za pas a přehodil si mě přes rameno.

,,Hej!“ zakřičela jsem.,,Pusť mě!“ přikázala jsem mu a vší silou jsem ho praštila do zad. Ani sebou nehnul a nesl mě dál. ,,Sakra Elijahu. Nosit dámu na rameni bez jejího svolení je neomalené.“ Pokusila jsem se ho přimět mě pustit. Jen se zasmál a nesl mě dál. Po dalších neúspěšných pokusech jsem to vzdala. Nesl mě ještě pár set metrů, než mě s povzdychem postavil na zem. ,,Co? Jsem na tebe moc těžká?“ rýpla jsem si.

,,Ne, ale dorazili jsme na místo“ ukázal kamsi za mě. Ta chvíli, kdy jsem se nesla, jsem si stačila trochu odpočnout a vzpamatovat se s rychlého úbytku krve, mi prospělo, ale šla jsem asi jako právě narozený koloušek. Nohy jsem měla pořád jako ze želatiny. Elijah mě chvíli s úsměvem pozoroval a pak mě chytl pod paží a pomohl mi udržet se na nohou. ,,Snad bude uvnitř trochu vody“ poznamenal. Něco k pití by mi nevadilo. Zvedla jsem hlavu a podívala se, kam že to jdeme. Srub byl postaven celý ze dřeva, což je na upíry trochu prapodivné, ale těmhle obyčejné dřevo neublíží. Byl překrásný a uvnitř se svítilo. Elijah mi pomohl na malou verandičku a otevřel dveře. Srub voněl čerstvě nařezaným dřívím, což muselo znamenat, že byl postaven teprve nedávno. Rozhlédla jsem se po malé úzké chodbičce, kde jsme se sotva vešli oba najednou a zamířila k prvním dveřím, které jsem viděla. Elijah mě, ale jemně odtáhl a nasměřoval k druhým dveřím. Dřív, než jsem se stačila chopit kliky se dveře rozrazili a mě oslepilo světlo.

,,Aaa… Koho pak to tu máme?“ ozval se dívčí hlas. Rebekah poznala jsem podle vůně vanilky, která mě obklopila v okamžiku, kdy ke mně vykročila. Elijah se protlačil přede mě a zastoupil Rebece cestu.

,,Nech jí bát. Přivedl jsem jí z nějakého důvodu, tak mě prvně vyslechni.“ Přikázal jí.

,,Nech jí vejít dovnitř, sestřičko,“ ozval se za ní další hlas. Podle hlasu Niklaus. Rebekah si podrážděně odfrkla a nechala mě a Elijah vejít. Když jsem okolo ní procházela, vrhla na mě nenávistný pohled a hlasitě zabouchla dveře. Zajímalo by mě, proč mě nenávidí. Nic sem jí neudělala.

Vešla jsem do místnosti a naskytl se mi prazvláštní pohled. Nik, Kol a Finn seděli okolo stolu, popíjeli ze džbánu-ani nechci vědět co-a četli z knih povalujících se na stole. Byla jich tam spousta. Všechny vázané v kůži a psané latinsky. Čarodějnické knihy. Viděla jsem je u Esther. Než jsem stačila zahlednout byť jedno písmenko, zastřel mi výhled Niklaus. Usmíval se na mě a na Elijaha vrhal tázavé pohledy. Kol vyskočil ze židle, až jí málem převrhl, a ustaraně se na mě díval. ,,Neměla bys tu být? Kde jsi se tady vzala?“ V hlase měl strach. Bál se, že se mě Nik pokusí znovu zabít.

,,Doufám, že jsi jí přivedl z nějakého důvodu. Vzhledem k tomu, že má být mrtvá.“ Poznamenal od stolu Finn. Ani se na mě nepodíval a dál zaujatě studoval knihu před sebou na stole.

,,Co se ti stalo?“ zeptal se Kol a ukázal na Elijahovu roztrhanou a krví potřísněnou košili.

,,Málem mě zabil vlkodlak. Kousl mě.“ Pronesl to, jako by to bylo něco mimořádného.

Niklaus překvapeně vykulil oči. Pohlédl na Elijahovu zahojenou kůži a pak na mojí ruku, ovázanou kusem látky. Kdy mi tu ruku ovázal? Ani si nepamatuji, že by trhal svojí košili. Hm.. divné..

,,Ty jsi dala Elijahovy napít své krve?“ zeptal se mě Kol s obviněním v hlase.

,,Jo. Jinak by zemřel. Rány se sami vůbec nehojili a krváceli čím dál víc. Myslela jsem, že to pomůže a pomohlo.“ Výmluvně jsem ukázala na Elijaha, stojícího vedle mě. Živého a 100% zdravého. No…nevím jestli je upír živý, ale v jistým smyslu slova ano.

Niklaus se zatvářil vítězoslavně a v očích mu probleskl chtíč. Na něco přišel, a zajímalo by mě na co. Pravděpodobně se to za chvíli dozvím a podle Kolova výrazu se mi to nebude líbit. Nik ke mně s nepopsatelným výrazem vykročil. V panice jsem ustoupila dozadu a narazila do Elijah. Niklaus se potěšeně usmál a vzal mě za ruku. Věděla jsem, že když se budu snažit vykroutit, nijak mi to nepomůže. Překvapivě jemně odvázal z rány látku a pohlédl na dvě krvavé tečky na mé ruce. Už se začali tvořit strupy a nekrvácelo to.

,,Ne!“ vykřikl Kol odmítavě a vrhl se ke mně. Nepodívala jsem se na něj, ale slyšela jsem, jak Finn v mžiku vstal ze židle a Kola zadržel.

Pohlédla jsem Nikovy do tváře a pochopila, k čemu se chystá. Pod očima vystoupli krvavé žilky a oči zčervenali. Z dásní mu vystoupli dva dlouhé a určitě ostré špičáky. Zděšeně jsem polkla. Do čeho jsem se to zase připletla. Niklaus mi pohlédl do očí a omluvně se usmál. Omluvně?! Neklame mě zrak? Než jsem se stačila přesvědčit, že se na mně opravdu omluvně usmál, kousl mě do zápěstí a znovu otevřel rány. Uniklo mi bolestné zasténání. Jsem si jistá, že když ztratím ještě více krve, tak zemřu. A to se mi ani za nic nechtělo. Vší silou, kterou jsem v sobě našla, jsem do něho strčila. Ani sebou nehnul.

,,Niku! Ztrácíš kontrolu!“ křikl na něj Elijah. To už jsem, ale byla připravená udělat vše pro to, aby mě nezabil. Zašmátrala jsem po stole, o který jsem se opřela a nahmatala dýku. Bez zaváhání jsem jí popadla a bodla Niklause do břicha. Pustil mě a chytl se za břicho. Mžitky před očima….už zase. Rebekah se vrhla k Nikovy, aby mu pomohla a Finn konečně pustil Kola. Přiskočil ke mně a odvedl mě do vzdáleného kouta místnosti. Svalila jsem se na lavici a bojovala s touhou omdlít. Tohle nedopadne dobře. Pomyslela jsem si.

,,Nesmí zemřít!“ slyšela jsem z druhé strany místnosti Niklause. ,,Dej jí svojí krev Kole. Dělej, nebo omdlí a nemusí se probrat.“ Radil mu.

Na tváři jsem cítila něčí ruku. Jemně mi otočil hlavu k němu. Na rtech jsem ucítila něco tekutého. On mi chce opravdu dát svou krev. Ucukla jsem, ale Kol mě chytil za zátylek a zápěstí, ze kterého vytékala krev, mi pevně přitiskl ke rtům. Nezbývalo mi nic jiného, než pít. První doušek byl nechutný. Železná pachuť krve mi stékala do krku. Další doušek už nebyl tak špatný. Dokonce mi to i chutnalo. Chytla jsem ho za ruku a sála nyní sladkou tekutinu přímo z žily. Krevní oběh se mi začal obnovovat a proudil mnou čím dál rychleji. Bylo to úžasné. Naplňovala mě síla.