14. kapitola

,,Jsi v pořádku?“ zeptal se už po sté Kol.

,,Jo jsem. Nic se mi nestalo,“ ujišťovala jsem ho. Naštěstí neviděl, jak se líbám s Nikem. Rebekah ho dostatečně zaměstnala.

,,Ale pořád nemůžu pochopit, proč odešel, aniž by ti něco udělal.“ Šli jsme lesem zpět do vesnice a Kol se nepřestával strachovat a vyptávat. Povzdechla jsem si.

,,Nabulíkovala jsem mu, že mám v krvi železník a že mi Ayanna prozradila, že moje krev není nijak výjimečná.“ Tím jsem si tak jistá nebyla. Niklaus je hybrid-upír i vlkodlak zároveň-, ale za úplňku se nemění ve vlkodlaka. Esther musela provést další čáry-máry a nějak tomu zabránit. Kouzlo musí jít nějak zlomit a k tomu je nejspíš potřeba zrovna ta moje krev. Nezdá se, ale je celkem chytrá. Podle ní mám být teď mrtvá. Což se rovná…Nik by to kouzlo nikdy nezlomil. Což další rovná se problém s velkým P.

,,Teď mě víc trápí, kde budu spát,“ obrátila jsem téma jinam. ,,U vás spát nemůžu. Tam by mě mohl někdo ve spánku zabít.“ Přikývl a pousmál se. Dál jsme šli mlčky.

V hlavě mi neustále probíhalo to, co se před pár minutami stalo. Niklaus mi řekne, že mě miluje, chce mě zabít a nakonec mě ještě políbí. Při vzpomínce na jeho rty jsem se zachvěla. Toužila jsem ještě jednou je ochutnat. Jen na chviličku. Téměř jsem cítila jeho ruce na mém těle.

Sakra! Ty huso pitomá! Vynadala jsem si. Myslím na Niklause!? Neříkejte mi, že jsem se zamilovala do dalšího upíra. To snad ne! Přinutila jsem se myslet na chvíle, které jsem strávila s Kolem. Pocítila jsem motýlky v břiše a trochu se uklidnila. Je to pořád Kol koho miluju.

Došli jsme k vesnici a zastavili se u první chalupy. ,,Požádám Ayanna, aby mě u sebe nechala.“ Oznámila jsem mu a stoupla si na špičky, abych ho mohla políbit. Odtáhla jsem se, ale on si mě přitáhl zpátky.

,,Dobrou noc moje princezno,“ zašeptal mi a najednou nebyl. Vážně ty upíři by měli dát člověku možnost odejít první, nebo je alespoň vidět odcházet a ne se jen tak vypařit.

Z povzdechem jsem šla k Ayanně. Dnes se mi bude těžko usínat. 

V noci mě probudilo vytí vlků. Vykoukla jsem z okna a spatřila měsícem zalitou náves. Úplněk. To mě Kol i Ayanna zapomněli informovat. Tušila jsem proč. Kol mi vyprávěl, jak se sourozenci každý úplněk vyráží do lesa a drží vlkodlaky daleko od vesnice. Věděl, že bych ho tam za žádnou cenu nepustila. Měla jsem s toho špatný pocit. Jako by se mělo něco stát.

,,Kolovy se určitě nic nestane,“ ozvala se za mnou Ayanna. ,,Dělali to už tolikrát před tím a nic se jim nestalo.“ Konejšivě mi stiskla ruku.

,,Já vím, ale náhoda je blbec. Mám takoví divné tušení, že se stane něco špatného.“ Ve svým hlase jsem slyšela zoufalství. Strašně jsem se o něj bála.

,,To nemusí nic znamenat. Běž spát.“ Políbila mě na čelo a odešla do svého pokoje.

,,Teď bych stejně neusnula,“ zašeptala jsem a sedli si před okno. Opřela jsem si hlavu o sepjaté ruce, jakoby k modlitbě a v duchu prosila, ať se nic nestane.

Zírala jsem do noci a při každém zavytí jsem sebou trhla. Za chvíli mi začali klesat víčka. Snažila jsem se nechat oči otevřené, ale jako by byli s olova.

Noc prořízlo další vytí. Tentokrát, ale po pár vteřinách neustálo. Začal vít jeden vlk a přidávalo se jich víc a víc. Strašlivý zvuk. Nevydržela jsem tam jen tak sedět. Šla jsem do svého pokoje a spod polštáře jsem vytáhla dýku. Schovala jsem si jí do tajné kapsy pod šaty a popadla šátek. Zavinula jsem do něj a udělal tu nevětší hloupost v mém životě. Vyběhla jsem ven a vydala se po zvuku do lesa.

Doběhla jsem na vyvýšení místo, opřela se o strom a oddechovala. Vytí před pár minutami přestalo a nastalo hrobové ticho. Bylo to ještě horší než ten strašný randál. Muselo to vzbudit celou ves. Další vytí. Hned jsem poznala, že je jiné. Bolestné vytí. Někdo mu ubližoval. Pocítila jsem lítost. Lítost nad krvelačným tvorem. Vlkodlak je přeci jen pořád člověk. No…tak nějak napůl.

Popadla jsem zbytky dechu a rozběhla se tím směrem, odkud se to vytí ozývalo. Za chvíli jsem měla pocit, že jsem snad plíce nechala u toho stromu. Doběhla jsem na paseku kolem dokola obklopenou stromy a zastavila se. Chvíli mi trvalo, než jsem poznala, kde jsem. Jsem na té pasece, kde Esther proměnila Kola, jeho bratry a Rebeku v upíry. Myslela jsem, že bude tráva obnovený, ale uprostřed se pořád skvěl pentagram v kruhu, jako by ho tam někdo vypálil právě včera. Pár metrů od kruhu jsem zahlédla něco tmavého na zemi. Na člověka to bylo příliš malé, ale docela velký na nějaké nevinné malé zvířátko. Pomalu jsem k tomu přistoupila a málem leknutím uskočila. Vlkodlak. Byl zraněný. Na tlapě a na boku krvácel. Nebylo to nijak vážné, ale hluboké to bylo. Až mě s toho zabolelo v boku. Hrudník se mu nezvedal. Předpokládala jsem, že je mrtvý. Chudák. Klekla jsem si k němu a odvážila jsem se konečky prstů dotknout srsti. Když nevykazoval sebemenší známky života, přestala jsem se bát. Do očí se mi nahrnuli slzy. Nesnáším pohled na mrtvá zvířata. Je mi jich strašně líto. Pohladila jsem vlkodlaka po kaštanově hnědé srsti a upravila mu jí, aby ji neměl rozcuchanou.

Vím, dělala jsem naprostou blbost, ale mě to bylo v tu chvíli jedno.

V trávě kousek za mnou někdo zakašlal. Málem jsem leknutím vylítla s kůže. Nechala jsem svojí ruku položenou na boku vlkodlaka a nadzvedla se. Kousek ode mě ležela další postava. Stoprocentně to byl člověk. Nebo upír! Chystala jsem se zvednou, ale kožich pod mou rukou se pohnul. Vyjekla jsem, uskočila a zakopla za zbloudilý pařez. Kde se sakra vzal pařez uprostřed louky! Vlkodlak se neohrabaně zvednul na všechny čtyři a upřel na mě korálkově černé oči. Nadzvedl hlavu a začichal mým směrem. Pak se obrátil k postavě ležící v trávě opodál a vypadalo to, že se chystá, na něj vrhnou. Skoro jsem viděla, jak se mu napínají svaly.

,,Nech ho!“ křikla jsem na něj. Otočil hlavu ke mně a nesouhlasně zavrčel. ,,Prosím. Nech ho jít.“zaprosila jsem. Nechápavě naklonil hlavu na stranu v tázavém gestu. Po chvíli předvedl jakousi úklonu a odběhl do lesa.

Oddechla jsem si. Přemluvila jsem vlkodlaka, aby neublížil upírovy. To je teda divný den. Když už jsme u upírů. Doufám, že ten, co leží v trávě není ten můj upír.