Kol.
Prudce jsem otevřela oči a vystřelila s postele. Stála jsem v malé místnosti s dvěma okny, malým stolkem u zdi, nad kterým vyselo zrcadlo a postelí z které jsem právě vstala. Na sobě jsem měla bílou košilku s límečkem. Kde jsou moje šaty? Podivila jsem se. Prohledala jsem stolek a našla jednoduché zelené šaty, které mi dokonale sedly. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a spatřila štíhlou dívku s kaštanovými vlnitými vlasy, snědou pletí a oříškovýma očima. Lépe jsem se prohlédla a poznala jsem jakousi změnu v očích. Byli jiné. Dospělejší. Zakroutila jsem hlavou nechala toho prohlížení. Opřela jsem se rukou o stolek a zaklela. Přes zápěstí se táhla růžová čára a přes dlaň jakbysme. Jemně jsem se jí dotkal a rychle odtáhla ruku. Do celé ruky mi vystřelil slabý zášleh bolesti. Jak dlouho jsem spala? Zřetelně jsem si vybavovala, jak jsem k té ráně přišla. Esther řízla dost hluboko, a proto jsem usoudila, že jsem musela spát hodně dlouho. Nejméně 3dny. Ayanna říkala pár hodin. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem zemřela a znovu ožila. Trochu jsem se bála, jestli to nebude mít stejné následky, jako u Kola a jeho sourozenců. Zůstávala jsem podivně klidná a nebála jsem se. Jako bych už tady někdy byla. Vydala jsem se na průzkum domu. Když jsem vyšla z pokoje, ocitla jsem se v kuchyni. Byla dvakrát větší než světnice, kde jsem spala. V kuchyni dominovala velká kamna. Na plotně stáli hrnce a hned jsem poznala, že jsou ještě horké. Nakoukla jsem pod pokličku-Já vím. Jsem zvědavá a neměla bych strkat nos, kam nemám. Nějaká polévka. Neurčila jsem jaká, ale voněla nádherně. Uvědomila jsem si, že jsem víc jak 3dny nejedla. Nechala sem to být a prohlédla si zbytek místnosti. V protějším rohu stál stůl, kde by se pohodlně vešlo šest lidí. Na stěnách vysely obrázky krajin a na stropních trámech vysely svazky bylin. Vyděsilo mě to a doufala jsem, že jsem se nedostala k další čarodějce. U Mikaelsonů jsem zajisté být nemohla. Uviděla jsem dveře, které zjevně vedli ven. Další dveře byly schované za kamny. Našla jsem další místnost, podobně zabydlenou jako tu, kde jsem spala. Ale kde jsou obyvatelé? Vyšla jsem ven a ocitla se na dvorku. U domku stála stodola a podle zvuků jsem usoudila, že majitel chová všelijaký dobytek. Statek vypadal, jako by stál uprostřed lesa. Obklopoval ho zástup bříz, olší, smrků a dalších stromů-především listnatých. Nedaleko zurčel potok, vlaštovky vylétali ze svých hnízd přilípnutých na stodole. Rozhlížela jsem se a vtom do mě někdo vrazil.
,,Au. Sakra. Dávej pozor.“ Zanadával.
,,Promiňte“ omluvila jsem se. Pozorněji jsem si ho prohlédla. Chlapec zhruba v mém věku, blond vlasy mu padali do očí a zpola zakrývali jejich modrou barvu. ,,Oh…promiňte slečno“ omlouval se hned, jakmile si mě lépe prohlédl.
,,V pořádku.“ Usmála jsem se na něj a pomohla mu sebrat dříví.
,,Ty jsi tu nová? Že jsem tě tu neviděl.“
,,Já vlastně ani nevím, kde jsem.“ Nedůvěřivě se na mě koukal, ale mlčel. ,,A jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se místo toho.
,,Riley.“ Představil se. Nesnažil se předstírat, že se někdy učil tradičním zvyklostem-tehdy bylo zvykem, že muž při představování políbil ženě ruku. (Nemuseli se vždy představovat. Stačilo, když se jen pozdravili.) ,,A vy?“ zeptal se, když jsem nic neříkala.
,,Alex. Ráda vás poznávám Riley.“ Usmála jsem se na něj. Úsměv mi jakýmsi ušklíbnutím opětoval a omluvil se, že musí jít za prací. Kývla jsem a nevěděla kam jít dál. Po chvíli se ze vrat stodoly vyřítil postarší muž, malé postavy a lesknoucí se pleškou. Byl upocený a roztěkaně se rozhlížel. Když mě spatřil, polekaně poskočil a rozběhl se ke mně. Vypadl při běhu komicky, jelikož byl trochu prostorově výrazný. Doběhl ke mně, popadl mě za ruku a táhl zpátky do domu. ,,Co to děláte?“ pokusila jsem se ho zastavit, ale na svou výšku měl sílu.
,,Musíš zůstat doma.“ Hlas měl přísný a tvrdý. Dorazili jsme k domu. Prudce rozrazil dveře a vtáhl mě sebou dovnitř.
,,Kde to jsem? Jak jsem se tu vůbec vzala? A kdo jste vy?“ Pálila jsem na něj jednu otázku za druhou.
,,Brzdi s těma otázkami.“ Zabrzdil mě. ,,Jsi na mém statku a já jsem Ethan. To ti nemůžu vysvětlit. Je to složitý.“ Odpověděl na skoro všechny otázky. Nadechovala jsem se na další salvu otázek, ale zarazil mě. ,,Jsem tvůj otec Alexis.“ Upíral na mě ledově modré oči. Zavřela jsem pusu a upřela na něj nevěřícný pohled.
,,To není možný.“ Protestovala jsem.,, Můj otec je mrtvý.“ Smutně na mě koukal a chytil mě za ruce, jako kdyby se chystal něco vysvětlovat malému dítěti.
,,Jak vidíš nejsem. Odešel jsem od vás, když jsi byla batole.“ Matka mi vyprávěla, kde se s otcem seznámila a také jak umřel. Prý pár týdnů po mém narozením šel na lov a zabila ho puma. Nevěřila jsem tomu muži stojícímu přede mnou, ale poznala jsem v něm své rysi. Malý nos, stejný kulatý tvar obličeje. Musela jsem uznat, že stejně jako já při mluvení gestikuloval. Ale to mohla být jen náhoda.
,,To vám nevěřím.“ Vzdychl a promnul si oči.
,,Klidně mi to nevěř, ale já mluvím pravdu.“ Nechal mě tam zmatenou stát a ještě mě stačil upozornit, ať nechodím ven. ,,Chovej se tu, jako doma.“ Bylo možní, že je můj otec, ale přesto jsem tomu moc nevěřila. Když jsem šla okolo okna, našla jsem obrázek. Byl kreslený tuhou a krásně vystínovaný. Byla tam vyobrazena žena s malým uzlíčkem v náruči. Vedle ní stal Ethan. Pozorněji jsem si prohlédla ženu a poznala v ní matku. Pak mi došlo, že Ethanovo tvrzení je podle toho obrázku pravdivé. Autor obrázku si dal na detailech záležet. Byl na něm i můj náramek, který mi matka připínala k dece ve které mě jako malou chovala. Dodneška ho nosím na ruce. Jemný náramek s malými modrými kamínky. Mám ponětí, že už jsem ho někde viděla. Mávla jsem nad tím rukou a se slzou v oku přejela prstem po usmívající se matce na obrázku. Chvíli jsem dojatě koukala na obrázek a pak jsem ho naaranžovala zpátky.
Najedla jsem se a nevěděla, co dělat dál. Přemýšlela jsem a myslela na Mikaelsonovi. Na Rebeku-připadalo mi, že kdyby se odložil ten rituál, mohli bychom spolu začít vycházet. Z jakéhosi důvodu jsem nemohla přestat myslet na Kola. Přišlo mi to strašně dávno, co jsem spolu lítali po lese. Pak přišel zásek. Nepamatovala jsem si nic víc, než že jsem s Kolem trávila hodně času. Ale proč? Proč jsme byly pořád spolu? Vím, že jsem ho milovala, ale to už bylo dávno. Nebo ne? Poslední, co si z rituálu pamatuji je, že jsem stála uprostřed hořících pochodní a dívala se na Kola. Ale nevybavuji si pocity. Co to se mnou Esther provedla? Vymazala mi vzpomínky?! Otřáslo to mnou. Celý zbytek dne jsem se snažila toho ze vzpomínek vydolovat víc. Pokaždé, když už jsem se blížila k odhalení mi hlavou projela ostrá bolest a dostala jsem se na začátek. Bylo to, jako nějaká hra.
Žádné komentáře:
Okomentovat