10. kapitola

Z porodu si toho moc nepamatuji. Jen porodní bábu, která mi radila, co mám dělat. Pak už si pamatuji, jak ležím na posteli a přemáhám se, abych neomdlela.
,,Alexandro,“ Oslovila mě porodní bába. ,,Je to holčička.“ Oznámila mi.
,,Holčička?“ usmála jsem se a natáhla ruce, aby mi malý uzlíček podala. Přivinula jsem do náruče svojí dcerku a zaplavila mě neuvěřitelná vlna mateřské lásky. Vytryskly mi slzy. Podívala jsem se na své dítě a šťastně se usmála.
,,Odpočiň si,“ poradila mi žena a vzala si ode mne dítě zpátky. Přikývla jsem a spokojeně usnula.

,,Ayanno?“ podivila jsem se. Když jsem se probudila a v nohou mé postele seděla Ayanna. ,,Co tu děláš?“ Naposledy jsme se viděli, při tom rituále.
 ,,Potřebuji tvou pomoc,“ vážně se na mě podívala ,,jsi jediná, kdo to dokáže. Nebo si to alespoň myslím.“
,,Jistě,“ přikývla jsem ,,dlužím ti to.“ Dlužila jsem jí toho hodně. Zachránila mi život a na to jen tak nezapomenu. ,,Co chceš, abych udělal?“
,,Potřebuji, aby ses se mnou vrátila.“
,,Ne…“ zděsila jsem se,,, Ne! Tam se nikdy nevrátím,“ řekla jsem rozhodně.
,,A kam tedy půjdeš? Mám za to, že tady nebudeš chtít zůstat.“
,,Co? Proč? Proč si myslíš, že tady nezůstanu? Mám dítě. Nehodlám s ní nikam cestovat.“ Podivila jsem se, co to na mě šije.
,,Chci ti to říct nějak citlivě..,“ začala,, Víš…tvoje dcera….odnesli jí pryč.“ Strnula jsem. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezala.(Byla jsem v šoku.poz.aut.)
..Co..co?! A kam? Proč?“ vylítla jsem s postele a běžela ke dveřím.
,,Alex!“ Zakřičela na mě Ayanna. Ve dveřích jsem se srazila s otcem.
,,Otče! Kde je moje dítě!? Kde je má dcera!?“ Hystericky jsem křičela a snažila se projít okolo otce. Měl příliš velkou sílu. Hodil mě na postel a zabouchl dveře.
,,To dítě bylo ostuda naší rodiny. Už nikdy ho nespatříš. Nikomu o něm neřekneš! Rozumíš?“ přikazoval. Když jsem neodpovídala, vrhl se ke mně, popadl mě za vlasy a postavil mě na nohy. ,,Rozumíš?“ zeptal se znovu.
,,Ano,“ nic jiného mi nezbývalo, než souhlasit. Doufala jsem, že Ayanna zakročí, ale ta se jen stáhla do rohu místnosti a starostlivě mě pozorovala. Otec zatahal za vlasy ještě víc, abych si nejspíš uvědomila, kdo tady má navrch, a pak mě konečně pustil. Sesypala jsem se na postel jako hromádka neštěstí a rozplakala se. Ucítila jsem, jak mě někdo hladí po vlasech a cosi mumlá.
,,Ne!“ ohnala jsem se rukou po Ayanně,,Žádná kouzla,“ přikázala jsem. Tak mě místo kouzel alespoň objala. Nedokážu slovy popsat jak jsem se cítila. Zlomeně. Smutně. To je pro mé pocity slabý výraz. Ztratit ze života někoho tak důležitého, jako je vlastní dítě. Sebral mi jí a to mu nikdy neodpustím.
,,Ayanna,“ šeptla jsem ,,půjdu s tebou. Pomůžu ti. Hlavně mě dostaň odsud pryč.“ Chtěla jsem být s tohoto domu pryč. Už nikdy ho nespatřit. Věděla jsem, že nemanželské dítě je v této době něco neslýchaného. Rodina, která mezi sebou takové dítě má, je zavrhnuta ze společnosti. Přesto jsem nechápala, jak mohl otce, něco takového své dceři udělat. Způsobit jí takovou bolest.

Za několik hodin jsem už s Ayannou cestovala zpět, do té vesnice, která ve mně vyvolávala nehezké vzpomínky.