19. kapitola

V noci jsem utekla z chaty a šla se sama projít do lesa. Potřebovala jsem si pár věcí promyslet a být chvíli sama bez dozoru. Kdyby mě tu někdo z nich našel, jednoduše řeknu, že jsem šla hledat bylinky z rituálu. Šla jsem víceméně poslepu a několikrát zakopla o kořen. Neměla jsem žádný cíl, jednoduše jsem šla tam, kam mě nohy nesly. Odhrnula jsem větev smrku a ocitla se na mýtině, kde se toho stalo příliš mnoho. Tady jsem byla obětována při rituálu a zachránila Elijaha před vlkodlakem. Nebo zachránila i toho vlkodlaka? Pomyslela jsem si. Uvažovala jsem, proč jsem přišla právě sem a vyšla k místu, kde se konal rituál. Tráva už skoro překryla vypálený kruh a pentagram, ale ještě zde byly znát známky silného kouzla, které jsem poznala jemným brněním uvnitř mne. Kouzla jsem cítila i tam, kde po nich nebyly ani stopy. Klekla jsem si a přejela rukou po černé lince. Zamrazilo mě v zádech. Někdo mě sledoval. Otočila jsem se a zvedla se. Očima propátrala okolní les a zarazila se u jednoho místa. Na kraji lesa stál vlk. Se zvědavě nakloněnou hlavou na stranu mě pozoroval. Když zjistil, že jsem ho objevila, popošel blíž. Ve svitu měsíce jsem si všimla, že ho znám. Byl to ten, kterého jsem tady našla a hladila ho. Dostala jsem strach, protože dnes nebyl úplněk. Nemohl to být vlkodlak. Nevěděla jsem, co udělá. Nebyl nebezpečnější než vlkodlak, ale nevypočitatelný. Vlkodlak měl za cíl jen jedno. Ubližovat, lovit, zabíjet kohokoliv a ve své lidské podobě si to pak nepamatoval. Ale vlk věděl, co dělá. Věděl, co chce. Měl svou vlastní vůli.

Pomalým krokem se sklopenou hlavou a nastraženýma ušima ke mně pomalu vykročil. Z neznámého důvodu jsem věděla, že mi neublíží. Zhypnotizovaně jsem mu šla vstříc a poklekla před ním. Zaplavil mě pocit klidu, mírů a známého prostřední. Prsty jsem mu čechrala srst a nechala si olíznout dlaň.

,,Proč se tě nebojím?“ zašeptala jsem. ,,Připadá mi, jako kdybych tě znala již věky“ v očích měl klidný a vstřícný výraz. Natáhl ke mně krk a olízl mi tvář. Usmála jsem se a dostala další vlčí polibek. Pohladila jsem ho po krku a potichu se zasmála. Najednou vlk strnul a podíval se kamsi za mě. Trhl sebou a pelášil pryč k lesu. Ohlédla jsem se a kousek ode mě stál Niklaus a propaloval mě pohledem.

,,Co to mělo znamenat?!“ zasyčel zlostně. Obrátil pohled k lesu, kde zmizel vlk a vykročil tím směrem.

,,Ne!“ stoupla jsem mu do cesty. ,,Nech ho být, nic ti neudělal“ položila jsem mu ruce na ramena. Obrátil zlostný pohled na mě a já ihned ucouvla. Naštvanému upírovi se radši hned klidit s cesty. Pohled mu ihned zjihl.

,,Omlouvám se, nechtěl jsem tě vystrašit“ vrátil se mu normální pohled. ,,Co tady vůbec děláš?“ zamračil se.

,,Na to samé bych se mohla ptát já tebe“ odsekla jsem. Sehnula jsem se a nandala si botu, kterou jsem ztratila, jak jsem se prudce zvedla. Zpod blůzy mi vypadl přívěšek na řetízku, co jsem si schovávala po matce. Slunce v srpku měsíce.

,,Co je to za symbol?“ zamračil se Nik a vzal přívěšek do ruky.

,,Nevím. Mám ho po matce“ řekla jsem popravdě.

,,Dědí se to u vás?“ zkoumal ho detailněji.

,,Myslim, že jo“ bylo mi otravný, že se tak vyptává. Na obyčejný přívěšek se o něj příliš zajímal. ,,Co je to?“

,,Obyčejný přívěšek, nic víc“ pustil ho a odstoupil ode mě. Nechala sem to být a spíš se zajímala o to, co tu dělá.

,,Kde ses tu vzal?! Ty mě sleduješ?“ obořila jsem se na něj.

,,Nebyla jsi v chatě ani ve vesnici, tak jsem se tě vydal hledat“ vysvětlil stroze, popadl mě za ruku a táhl pryč.

,,Já zpátky nejdu!“ vytrhla jsem se mu a odstoupila od něj.

,,Fajn, cos chtěla sama dělat v lese? A v noci?“ dal si ruce v bok a výhrůžně na mě shlížel.

,,Projít se. Už mě unavuje, jak se mnou pořád někdo je! Nedopřejete mi ani malou chvíli klidu!“ vyštěkla jsem a otočila se na podpatku.

,,Kam si myslíš, že jdeš?“ zarazil mě Niklaus a upíří rychlostí si stoupl přede mě. Automaticky jsem uskočila dozadu.

,,Nech mě být“ skoro jsem zakřičela a obešla ho.

,,Víš, že bych tě lehce mohl popadnout a odnést?“poznamenal, ale držel se za mnou.

,,Ano, ale neuděláš to“odpověděla jsem mu sebejistě a pokrčovala v chůzi. Nevěděla jsem, kam mám namířeno, ale potřebovala jsem jít někam.

,,Myslíš?“zasmál se, popadl mě okolo pasu a přehodil si mě přes rameno, jak pytel mouky.

,,Hej!“zaprotestovala jsem a praštila ho do zad. Ani to s ním nehnulo. ,,Uvědomuješ si, že jdeme stále stejným směrem?“ zeptala jsem se ho po chvíli.

,,Copak tys tudy nechtěla jít?“odpověděl otázkou.

,,Chtěla, ale proč tam jdeš ty?“podepřela jsem si hlavu rukou a sledovala ubíhající zem za jeho zády. Držel mě za nohy těsně pod pozadím a mě to bylo nemálo nepříjemné. Musela jsem mu uznat, že měl svaly.

,,Přece nechceš, aby tě tu něco sežralo“odpověděl. Co by mě asi sežralo? Vlk. Ten těžko, když jsem před chvílí jednoho drbala za ušima.

,,Můžu už jít po svých?“zavrtěla jsem se mu na rameni. Zasmál se a postavil mě na zem. ,,Uch..díky“ zaškaredila jsem se a rozhlédla jsem se. Stáli jsme v lese u rybníka daleko od chaty. Nedaleko odtut byl můj rodinný dům a sem jsem se chodila koupat. Bylo to tak dávno. ,,Sem jsem chodila, jako malá“ řekla jsem zasněným hlasem a pohlédla na rozlehlý balvan ležící napůl ve vodě a sloužící, jako můstek. Ráda jsem tu sedávala, opalovala se a skákala do vody.

,,Tady jsem ještě nikdy nebyl“přerušil tok vzpomínek Niklaus.

,,Do vesnice je to daleko“poznamenala jsem a vylezla na balvan.

,,Kam to jdeš?“vyděsil se Niklaus. Otočila jsem se k němu a pozvedla obočí.

,,Nehodlám se tam utopit“řekla jsem klidně. Pohlédla jsem na klidný rybníček a zaplavil mě pocit klidu. Jako by byli stále ty staré časy, kdy jsem neznala rodinu Mikaelsonových, neznala Ayannu, upíry, nechala se od matky strašit pohádkami o vlkodlacích. Z rákosí na protějším břehu vyskočila žába a s tichým šplouchnutím zmizela ve vodě. ,,Připomíná mi to tu staré časy“ usmála jsem se.

,,Když si byla malá?“zašeptal mi Niklaus do ucha. Stál těsně za mnou a jemně se dotýkal mích zad. Nevadilo mi to. Cítila jsem pouze klid a vůni domova. Byla jsem jako omámená.

,,Naposledy jsem tu byla v létě, rok před tím, než jsem se s vámi setkala“přivřela jsem oči a naslouchala zvukům lesa. Niklausova přítomnost mě neděsila. Ba naopak. Vítala jsem ho tu a dovolila mu mi šeptat do ouška a držet mě okolo pasu. Když mě políbil na krk a shrnul jedno ramínko šatů dolů, nebránila jsem se. Pouze jsem nahnula hlavu, tak aby mě mohl políbit výš. Pomalu a něžně mě líbal na krku, na tváři a pak na uchu. Zavírala jsem oči a zrychleně dýchala. Když mi začal rukama pomalu bloudit po těle, nevydržela jsem to. Otočila jsem se a dychtivě ho políbila na rty. Sama jsem byla svou reakcí překvapenější než on. Vrhla jsem se na něj, jako hladová tygřice a doslova z něj strhala šaty. Položil mě na zem a strhl ze mě šaty. Pár knoflíků se utrhlo a odlétlo, ale toho jsem si sotva všimla. Znovu jsem vyhledala jeho rty a políbila jsem ho. Dovolila jsem si ho i trochu kousnout, ale to se mu v mžiku zahojilo. Když se mi podíval do očí, překvapilo mě to, co vidím. Touhu, lásku, porozumění…Nic takového jsem u něj nikdy neviděla. O to víc jsem se podvolila.

Leželi jsme spolu u rybníka téměř do svítání. Začalo mě hryzat svědomí. Co jsem to udělala? Co jsem to Kolovi udělala?! Pomalu jsme se oblékli a já pomalu začala přemýšlet, jak se vymluvím z těch pár utržených knoflíků. Co řeknu, když se zeptá, kde jsem byla? A s Niklausem? Nechala jsem se od něj naposledy políbit a vyrazili jsme na zpáteční cestu k chatě. Do mého vězení.

,,Počkat!“zarazila jsem se před vstupem do lesa, kde leží chata a za ním vesnice. ,,Jak se vymluvíme?“ pohlédla jsem na Nika.

,,Cestou jsem si něco připravil“odpověděl kvapně. ,,Ty ses v noci šla projít. Já si všimnul, že si někam zmizela, šel tě hledat a přitom zrovna narazil na scénu, kdy tě napadl vlk, zachránil tě, zahojil ti rány a trvalo nám to tak dlouho, protože ses vzpamatovávala a koupala v rybníku. Proto ty natržené šaty“ pohled mu padl na zpoloviny rozepnuté šaty, které mi odhalovali téměř celá záda. (Oděv měl vskutku hodně knoflíků)

,,To bych je ale neměla roztržené jen na zádech a byli by potřísněné krví“ namítla jsem a čekala, co odpoví teď. Zamračil se, přistoupil ke mně a několika lehkými škubnutími natrhl pár míst na přední části šatů.

,,Řekneme, že krev sis smyla v rybníku“pousmál se a konečky prstů mě pohladil po nahých zádech. Zachvěla jsem se a zcela automaticky jsem se k němu přitiskla blíž.

Kdyby nás nevyrušilo šramotící listí a vzápětí se nevynořil zpoza stromu Alexander(mladý kluk z vesnice) asi by to dopadlo jinak. Odskočili jsme od sebe dobrý dva metry a já zahanbeně sklopila hlavu. ,,Omlouvám se pane, nechtěl sem vás vyrušit“ vykulil Alexander oči a zabořil pohled do země. Bál se Niklause a nenamáhal se to skrýt. Nik naštvaně zavrčel a chytil ho pod krkem.

,,Nikomu o tom, co jsi tady viděl neřekneš ani slovo“zasyčel zlostně. Oči mu zalila krvavě červená barva, žilky pod očima vystouply a v právě vycházejícím slunci se zřetelně leskly špičáky. Alexander začínal pomalu rudnout a chroptět.

,,Niku, nech ho!“ vykřikla jsem a překvapivě silně ho od Alexandra odstrčila. V hlavně se mi odehrávaly vzpomínky z dětství, kdy za mnou Alexander chodil do lesa. Vždy mi donesl kopretinu nebo nějaký jiný květ. Po nějaké době za mnou přestal chodit a kamarádil se s jinými děvčaty ve vesnici, ale já jsem na něj nikdy nezapomněla. Už jenom kvůli tomu téměř stejnému jménu. Alex je jenom zkratka, jinak je moje celé jméno Alexandra.

,,Alex!“vydechl překvapeně Alexander.

,,Ahoj, Alexandre“ušklíbla jsem se a obrátila pozornost k Niklausovi. ,,Ovlivni ho!“přikázala jsem mu. Začal něco namítat, ale umlčela jsem ho. ,,Hned! Prosím“ dodala jsem mileji. Podvolil se a ovlivnil ho. Alexander tedy zmateně s prázdným výrazem ve tváři odešel.

,,Nemůžeš zabít každého, koho uvidíš“řekla jsem Nikovi.

,,A kdo mi v tom zabrání?“pozvedl obočí a podržel větev, abych mohla projít.

,,Já“usmála jsem se a prošla kolem něj. Uchechtl se, ale nic neříkal. V hloubi duše mě pořád hlodalo svědomí a přemýšlela, jak to zamaskovat před Kolem. Ještě kousek a jsme zpátky u chaty. Mé vězení, mé noční můry a od nynějška i nejhorší místo, kde bych mohla být. Přidala jsem do kroku a udržovala si od Niklause odstup, jako jsem to dělala dřív. I on nasadil svůj obvyklý výraz. Jak jsme se blížili, byla jsem čím dál víc nervóznější. Před chatou naštěstí nikdo nebyl. Vešla jsem dovnitř s jemně sklopenou hlavou a hned vyrazila po žebříku do svého pokoje.

,,Alex! Co se stalo? Kde jsi byla?!“slyšela jsem Kola, ale já dělala, jako kdybych byla stále pořád otřesená a utíkala nahoru.

,,Nech jít být“zastavil ho Niklaus. ,,Právě jí napadl vlk. Zachránil jsem jí. Je trochu otřesená a potřebuje klid“řekl to tak klidným hlasem, že jsem se i já trochu uklidnila a byla jsem mu vděčná, že zadržel Kola. Zrovna teď jsem netoužila s ním mluvit.

,,Tatio..“zašeptal někdo ve tmě.

,,Tatio..“ozvalo se znovu a vytrhlo mě to ze spánku. Otevřela jsem oči a sedla si. Nikoho jsem neviděla. U padacích dveří stála osamocená svíčka a tlumeně osvětlovala malou místnost. Nedaleko mě ležel na zemi balíček. Co to může být? Natáhla jsem se pro něj a v rukou sevřela tmavě modrou látku a u nich rudou růži. Ta rostla jedině u rybníka, kde jsme včera byli s Nikem. Niklaus mi dal šaty! Usmála jsem se a hned jsem si je oblékla. Byli mi akorát. Už jsem nový potřebovala. Pak jsem si vzpomněla na tajemné šeptání. Jakmile jsem si na to vzpomněla, ozvalo se to znovu.

,,Tatio..“ozvalo se jakoby v mé hlavně. Kdo je to? A jak ví, že moje druhé jméno je Tatia.

Oblékla jsem si šaty a chtěla si znovu lehnout, když v tom se znovu ozval ten tajemný hlas.

„Tatio..“

Naštvaně jsem se přešla místnost k padacím dveřím, potichu je otevřela a sešplhala po žebříku, který mi včera pořídil Kol, abych pořád nemusela někoho volat, aby mi pomohl. Zavřela jsem za sebou dveře a vyplýžila se ven. Nesnažila jsem se být nenápadná, ale nikdo mě nezastavil. Zastavila jsem se před chatou a rozhlédla se. Tak a co teď. Slunce pomalu padalo za obzor a prodlužovalo stíny. Les vypadal strašidelněji, než obvykle.

Mezi nízkými větvemi jsem si všimla letmého pohybu. Upínala jsem oči na místo, kde jsem zahlídla pohyb a srdce mi tlouklo jako o závod. Co když je to něco nebezpečného? Co když mě to zabije? Potřásla jsem hlavou a vynadala si za negativní myšlenky.

Téměř bych si nevšimla šedivého vlka. Vynořil se jakoby odnikud a sledoval mě až příliš chytrýma hnědýma očima.

„Tebe znám“ zašeptal jsem a udělala krok k němu. Vlk o krok ustoupil a dál mě sledoval. „Kdo jsi?“ zeptala jsem se a připadal si pošetile. Rozmlouvám tu s vlkem. Muselo se mi to jen zdát, ale vlk na mě mrkl, zamával ocasem a zmizel v houštím.

„hej!“ vykřikla jsem a běžela za ním. Prodírala jsem se hustým porostem dál a dál od chaty. Od ‘bezpečného‘ útočiště. Následovala jsem občasné záblesky vlčího ocasu mezi větvemi. Běžela jsem rychle a i tak jsem se bála, že ho ztratím a nenajdu cestu zpátky.  Zdálo se mi to jako věčnost. Nohy se mi začínali podlamovat a sotva jsem popadala dech. Když už jsem myslela, že to vzdám, vyběhla jsem na malou mýtinu kdesi mezi hustým hvozdem. Každý normální člověk by vzal svou cestu hned na začátku a neriskoval by cestu tak daleko od stezky a volného prostranstvý. Ve hvozdu jste se mohli snadno stratit. Mýtina vypadla vcelku obyčejně. Nebýt řad vlků sedících všude, kam jsem dohlédla. Několik očí zářilo z houští a pozorně mě sledovalo. Vlastně všichni upírali oči na mě.

Kdybych byla normální člověk, asi bych začala křičet a utíkat. Ale já nejsem tak úplně obyčejná. Z nějakého záhadného důvodu jsem se tady cítila v bezpečí. Následovala jsem šedivého vlka doprostřed mýtini a nepřestávala sledovat své okolí. Ohromilo mě to množství zvířat okolo mě. Nějaký člověk z vesnice mi tvrdil, že vlci se v tomto kraji nevyskytují. Přála bych mu vidět tohle.

„Alexandro“ ozval se hluboký hlas za mnou. Otočila jsem hlavu a spatřila vysokého prošedivělého muže. Hnědé oči mě upřeně, ale mile pozorovali a nemohla jsem si nevšimnout, že byl nahý.

„Ehm..Kde jste se tu vzal?“ zeptala jsem se zmateně. Předtím tady nebyl. Všimla bych si. Zkroutil rty v úsměvu a mlčel. Dívala jsem se mu do očí a připadalo mi to známé. Příliš známé.

„Vy jste byl ten vlk!“ vykřikla jsem šokovaně. Nedávalo mi to smysl. Jak se může člověk dobrovolně bez úplňku měnit ve vlka. Muž se na mě pouze znovu usmál a kývl na tři vlky sedící v řadě hned vedle nás. Stalo se něco podivného. Jejich těla se začala měnit. Hlava a trup se zvětšovali, čumák jako rostl zpátky, nohy se změnšovali až předemnou stáli tři lidi. Jeden muž a dvě ženy. Opět nazí. S otevřenou půsou jsem na ně zírala.

Nadechla jsem se, abych něco řekla, ale nedostala jsem ze sebe nic jiného, než přiškrcené: „Jak?“

„Pomoucí kouzel, sestro“ oslovila mě žena s dlouhými světlými vlasy.

„Jsme jako ty. Čarodějové..“ pokračoval muž.

„..a čarodějky“ dokončila druhá žena.

„To je nemožné“ konečně jsem našla svůj hlas. „Nejsem čarodějka, věděla bych, kdybych uměla čarovat!“ bránila jsem se. Moje matka rozhodně nebyla čarodějka. Pomáhala čarodějkám, to ano, ale nikdy jsem jí neviděla čarovat. Nic takového.

„Tvoje matka to před tebou velmi dobře tajila. Chtěla, aby ses vyhnula všemu nadpřirozenému.“ Uklidňovala mě světlovlasá žena.

„Patřila - a její duše stále patří - do nemocnějšího covenu vůbec. K nám“ usmál se muž.

„Ne, ne, ne..Museli jste si mě s někým spléct“ poodstoupila jsem několik kroků dozadu.

„Tak jak si chceš vysvětlit své pocity, když jsi teď s námi? Cítíš se tu jako doma, že? Jako kdybys sem patřila. Jsme tvoje rodina.“ Kroutila jsem hlavou a ani si neuvědomovala, že mi po tvářích tečou slzy.  

„Je to skutečnost“ usmál se na mě muž, který mě sem předtím v podobě vlka zavedl. Natáhl ruku a uchopil můj stříbrný přívěšek se srpkem měsíce a sluncem. „A ty jsi jedna z nás.“

„Kdo?“

„Zvěromág.“ 

••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••­••••••••••••••••••••••••••••••••••••

Ano zvěromág je výraz z Harryho Pottera :D potřebovala jsem nějaký výraz pro člověka/čaroděje co se umí měnit ve zvíře a první co mě napadlo bylo zvěromág. Tak se moc nečertite, že jsem použila výraz z knihy ;)