22. kapitola [THE END]

Uběhli tři týdny, co jsem se rozhodla učit magii a podle Ansela mi to šlo velmi dobře. Byla jsem nadšená a pokaždé se ho ptala, kdy se naučím přeměnit ve vlka.

„To je velmi náročné kouzlo a děti se ho učí až po třech letech studií. Vždycky se může něco zvrtnout, přeměnit se ve vlka napůl nebo ti může zůstat třeba lidská noha nebo ucho. Tohle si necháme na později, ano?“ Vždycky formuloval svojí odpověď – na později. Ale kdy? Toužila jsem se přeměnit a běhat po lese. Ale také jsem chtěla mít nějakou účinnější zbraň proti upírům. Niklaus se zase choval, jako vždycky. Nevrlý, paličatý a hlavně nebezpečný. Kol se mě snažil udržet, co nejdál od jeho sourozenců a k jeho viditelné úlevě se mu to dařilo víc než dobře. Zjistila jsem, že nikomu neřekl, co jsem udělala Mikaelovi. Zalhal a shodil všechna kouzla na Ayannu. Mikael také nevěděl, kdo to udělal – i když kolem mě s podezřívavým výrazem kroužil pokaždé, kdy jsem se ocitla v jeho dosahu. Finn byl ze všech Mikaelsonových ten nejpodezřívavější. Občas mě sledoval, když jsem mířila ‚za Ayannou‘ a pokoušel se mě nachytat. Ayanna mě po menším dohadování vždycky kryla a dovolila mi k ní každý večer chodit a pak se pod ochranou kouzla vyplížit ven ke covenu. To bylo kouzlo, které jsem se naučila jako první. Vlastně jako druhý, první jsem se naučila zapalovat různé předměty. Byla jsem tak roztěkaná, že jsem málem podpálila svého učitele. Prominul mi to s lehkým pokáráním, ať se lépe soustředím.

Dnes večer to neproběhlo jinak, než obvykle. Rozloučila jsem se s Kolem a vyrazila za Ayannou. Jako záminku jsem používala to, že s Mikaelem pod jednou střechou nejsem v bezpečí. To byla dostatečná výmluva, aby mě Niklaus pustil. Jako každý večer jsem doběhla k Ayanně, zamumlala několik slov a pod pláštěm kouzla vyklouzla ven.

Doběhla jsem na mýtinu právě včas. Ansel už na mě čekal. Mírně se mračil, ale když mě uviděl, nasadil svůj obvyklý úsměv.

„Omlouvám se za zpoždění. Nechtěli mě pustit“ omluvila jsem se ihned. Věděla jsem, že si potrpí na omluvy a slušnost. 

„V pořádku“ kývl. „Dnes se budeme věnovat kouzlu, po kterém jsi tak dlouho toužila.“ Srdce mi poskočilo. „Za normálních okolností bychom tolik neuspěchali tvůj výcvik. Každé kouzlo bys musela milionkrát opakovat a procvičovat, ale jelikož nemáme tolik času, urychlili jsme výcvik a rozhodli, že si již připravená naučit se naši nejváženější schopnosti“ věnoval mi upřímně radostný výraz. „Dnes se přeměníš ve vlka. Úplněk je nejideálnější doba, pomůže ti“ nadšením jsem skoro nemohla dýchat. Už je to tady. Na tohle jsem celou dobu čekala. Skryla jsem svůj nedočkavý výraz a tvářila se vážně a odhodlaně.

„Ano, pane. Co mám udělat?“ soustředěně jsem se mračila a potlačila nutkání nadšeně poskakovat kolem.

„Máš svůj náhrdelník?“

„Ano“ vytáhla jsem přívěsek ve tvaru srpku měsíce se sluncem.

„Je to znak našeho covenu, ale také nám pomáhá soustředit magii. Pro přeměnu potřebuješ velké množství Sil a tohle ti pomůže jí soustředit. Pro zapálení větve potřebuješ malé množství a není tak těžké se soustředit, ale pro přeměnu lidského těla v tělo zvířete, soustředíš všechnu svou moc a náhrdelník ti pomůže“ při vysvětlování přecházel z jednoho místa na druhé, jak to měl ve zvyku. Upřeně jsem pozorovala runy vyryté do stříbra. Předtím jsem si jich nevšimla.

Ansel se na mě díval a očividně čekal nějakou odezvu. Přikývla jsem na znamení, že ho chápu.

„Teď zavři oči a soustřeď se. Nahromaď všechny své Síly do náhrdelníků a pak zpátky do sebe“ odmlčel se a skoro jsem až cítila, jak mě upřeně sleduje. Zavřela jsem oči a soustředila se. Představila jsem si, jak natahuju ruku a sahám po uzlíčku zářivé koule v mém nitru. Alespoň tak jsem si představovala Síly. Jako slunce žhnoucí uvnitř mne. Nemohla jsem si nevšimnout, že každým dnem se moje Síly zvětšovali. Ayanna měla pravdu. Stačilo jen počkat a trénovat dokud nebudu dost silná, abych zabila Mikaela.

Soustředila jsem se na úkol, který mi dal Ansel. Naměřovala jsem tedy Síly do náhrdelníku.

„Výborně“ slyšela jsem Ansela vedle mě. „Teď nasměruj Síly zase zpátky“ šeptal, aby mě příliš nevyrušoval ze soustředění.

Soustředěním jsem se mračila a přesouvala sílu z náhrdelníku do mě. Zalapala jsem po dechu. Zdálo se mi, jako kdyby náhrdelník zvětšoval moje síly, ale podle Anselových slov je jen pomáhal filtrovat. Jsem mocnější, než jsem tušila. Kdykoliv jsem pracovala se sebemenším množstvím magie, naplňovalo mě to radostí. Tolik magie jsem nikdy nepocítila. Takovou euforii jsem ještě nezažila. Zasmála jsem se.

„Teď si vytvoř ve své hlavě obraz vlka. Představ si vlčí tlapy místo svých rukou, vlčí uši místo svých, srst na své kůži“ Anselův hlas zněl, jakoby z dálky. Zařídila jsem se podle jeho pokynů a představila si sama sebe, jako vlka. Po několika minutách jsem pocítila podivné chvění.

„Výborně“ pochválil mě Ansel. Očividně to zabíralo. Nepříjemné chvění pokračovalo a stupňovalo se. Každá částečka kůže mě svědila. Když už jsem myslela, že to nevydržím, projela mnou bolest. Chtěla jsem vykřiknout, ale znělo to jako zakňučení. Překvapeně jsem otevřela oči. První, co mě doslova praštilo do očí, bylo to, že je všechno černobílé. Na to si budu muset zvykat o něco déle. Hned poté jsem si všimla té záplavy pachů. Cítila jsem vůni trávy, květů dokonce i to, jak se Ansel potil. Nakrčila jsem nos – nebo vlastně čenich – a vrhla na Ansela znechucený pohled.

„Já vím, je toho pro začátek hodně. Všechno cítíš, slyšíš i vidíš lépe. Zkus se proběhnout“ pobídl mě se smíchem. Sklonila jsem hlavu a podívala se na své nohy. Místo nich jsem uviděla obrovské tlapy. Otočila jsem hlavu a uviděla tmavě hnědou srst a oháňku. Zamávala jsem s ní a překvapeně vyštěkla. Ansel se jen smál. Udělala jsem několik kroků a překvapilo mě, že jsem tak rychle našla stabilitu. Přendavala jsem tlapy jednu za druhou a po chvíli se rozběhla. Oběhla jsem kolečko a vesele štěkla. Nemohla jsem si pomoc, ale běhala jsem kolem jako nějaké štěně. Byl to úžasný pocit. Cítit vítr, jak mi čechrá srst, měkkou trávu pod tlapami. Zastavila jsem se před Anselem a věnovala mu vlčí úsměv. Vesele mi úsměv opětoval. V očích se mu zračila pýcha, s jakou se na mě nikdo dlouho nedíval. Vždycky jsem chtěla poznat svého otce. Ansel byl jenom náhražka, ale i tak mi to stačilo.

Anselův úsměv zmizel. Díval se na mě s děsem v očích. Naklonila jsem hlavu na stranu v otázce. Vzduch prostoupil nasládlý kovový pach. Z Anselových úst vytékal pramínek krve. Šokovaně jsem se nedokázala pohnout. Můj mozek nepobíral, co se děje. Anselovo tělo dutě dopadlo na zem. Za ním stál Niklaus a v ruce svíral srdce vytržené z těla. Z očí mu sršeli blesky. Vztekle na mě zíral a vycenil upíří zuby. V ten moment jsem se vzpamatovala. Šok a smutek nahradil vztek. Vycenila jsem tesáky a temně zavrčela. Celé moje tělo se napjalo. Vztek z Nikovy tváře zmizel. Pravděpodobně mě chtěl předtím jenom vyděsit. Nečekal takovouhle reakci. Bez varování jsem se rozběhla a vyskočila. Podařilo se mi upíra povalit a lehce drápnout zuby do ramene. V zápětí mě setrvačnost odmrštila pryč. Skutálela jsem se do trávy a trvalo mi drahocennou minutu, než jsem se sebrala. Niklaus už na mě čekal. Zvedl mě do vzduchu. Vyděšeně jsem zakňučela a očekávala, že mnou někam hodí a bude to bolet. K mému překvapení mě pustil a já dopadla nemotorně na všechny čtyři. S třesoucíma se nohama jsem dopajdala dál od něj a otočila se. Niklaus klečel na zemi, tvář zkřivenou bolestí. Už podruhé za dnešek jsem nechápala, co se to děje. V zápětí se ozvalo děsivé křupnutí a Nik zakřičel bolestí. Jeho ruka se zlomila vejpůl a v okamžiku se zase zahojila. Následoval řetězec lámajících se kostí, které se ihned zahojili. Nedokázala jsem si představit tu bolest, kterou musel prožívat. Musím mu pomoct. Problesklo mi hlavou. Soustředila jsem své Síly na přeměnu zpátky v člověka a k mému překvapení se mi to velmi rychle povedlo. Až na to, že jsem se přeměnila bez oblečení, jsem nezaznamenala jiné následky. Rozběhla jsem se ke Klausovi. Neudělala jsem ani dva kroky, když mě někdo chytil za paži. Chtěla jsem se vytrhnout, ale sevření bylo pevné. Otočila jsem se a spatřila Ayannu.

„Co se děje?!“ vykřikla jsem. Za mnou Niklaus dál křičel bolestí a volal svého bratra.

„Niklausi!“ ze vzdáleného konce se ozval Elijahův hlas. Spatřila jsem Mikaela a v patách mu běžel Elijah. Mikael se vrhl k Nikovi a hrubě ho postavil na nohy. Musel ho držet za paži, jinak se neudržel na nohou. Elijah vrhl zmatený pohled ke mně a Ayanně. Zoufale jsem pokrčila rameny. Mikael přikázal Elijahovi odtáhnout bratra pryč.

Ayanna mě táhla opačným směrem. „Ne!“ vzpouzela jsem se. „Musím jim pomoct.“ Považovala jsem Ayannu za méně fyzicky zdatnou, ale teď mi dokázala opak. Táhla mě pryč, jako kdyby jí to nestálo žádnou námahu.

„Pomůžeš mu, ale jinak“ slibovala. Podvolila jsem se a dovolila jí přehodit mi přes ramena přikrývku. Dovedla mě k ní domu, dala mi nějaké oblečení, abych tam neseděla nahá a do ruky mi vložila dýku a misku.

„Vytvoříme spolu kouzlo“ odpověděla mi na můj tázavý pohled.

„Jaké?“ nechápala jsem, na co budu potřebovat dýku.

„Spojím tvůj život s Niklausovým a uvrhnu na tebe kouzlo, které tě uspí na neurčitou dobu“ pobíhala po místnosti a sbírala různé bylinky a jiné předměty. „To kouzlo zajistí, že se probudíš v pravý čas, abys zachránila Niklause“. Dívala jsem se na něj ještě zmateněji.

„Esther? Ta je přeci mrtvá, nebo ne?“ Ayanna se na mě podívala se strachem v očích.

„Kouzlo, kterým učinila své děti nesmrtelnými jí pouze vyčerpalo na pokraj smrti. Teď se vrátila, aby dokončila, co začala. Niklaus není Mikaelův syn. Esther měla kdysi vztah s vlkodlakem z vesnice. Když Niklaus zabil Ansela, aktivoval tak svou vlkodlačí část. Tu teď Esther pomocí kouzla potlačí, ale Niklaus se jí bude pokoušet zlomit. Esther použije tvojí krev k zpečetění kouzla. Ke zlomení bude potřebovat tvého potomka. Někoho s tvé pokrevní linie.“

„Ale jak budu vědět, kdy se probudit?“ pořád mi trochu nedocházelo, co po mě chce.

„Poznáš to, mé dítě“ usmála se a pohladila mě po tváři. „Stačí, když mi budeš věřit. Věříš mi?“ vzala mě za ruku a dívala se mi do očí. Chvíli jsem jí mlčky opětovala pohled a uvažovala. Ayanna mi zachránila život. Kdyby nebylo jí, byla bych teď mrtvá.

„Ano“ přikývla jsem s úsměvem na rtech.   

----------------------------------------------------------------------------------------

A to je konec příběhu Alex Blackwellové. Pokud bych měla napsat nějaké pokračování, musela bych vědět, že to vůbec někdo čte :) Tímto, Vás nabádám, abyste okomentovali jestli se Vám příběh líbil a jestli mám napsat pokračování. 

Děkuji, 

Izzy.