Z mýtiny jsem odešla s hlavou plnou
myšlenek. Vyslechla jsem si spoustu o svém původu, magii a taky schopnostech přeměňovat
se ve vlky. Tuto schopnost měl jen jediný coven. A shodou okolností právě ten
můj. Za celých dvacet jedna let svého života jsem u sebe nezaznamenala žádnou
známku magie. Nikdy jsem ničím nepohla jen silou svojí vůle, nic nebouchalo
nebo nepraskalo, když jsem byla rozčílená nebo smutná. Prostě nic. Nevěřila
jsem jim. Povzdechla jsem si, když jsem zvedla hlavu a uviděla před chatou stát
Klause a Elijaha. Přidala jsem do kroku a chtěla kolem nich co nejrychleji
proklouznout do svého vězení.
„Kdepak. Nikam“ zastavil mě Klaus. Chytil mě za
paži a postrčil k Elijahovi.
„Elijah by s tebou probral pár věcí ohledne rituálu.
Neměla by ses tak často ztrácet z dohledu, já to beru s klidem, ale
až Kol zjistí, že jsi zpátky…“ nechal větu nedokončenou a odešel.
Povzdechla jsem si a promnula spánky. Bolela mě
hlava ze všech informací, které jsem měla čerstvě v hlavě a nedokázala
jsem se zpracovat.
„Je toho na tebe moc?“ zeptal se starostlivě
Elijah. Málem jsem zapomněla, že tam je.
„V pořádku. Zvládnu to“ pousmála jsem se. „Tak, co
chceš probrat“ obrátila jsem rychle řeč jinam a doufala, že tuhle konverzaci
budu mít rychle za sebou.
„Jsem si téměř jistý, že víš, co děláš ohledně
ingrediencí rituálu, ale máme jeden velký problém“ díval se mi do očí a působil
až skoro ustrašeně. Pohledem jsem ho pobídla, ať pokračuje dál. „Čarodějnici.
Vím, že je tu ještě Ayanna, tvoje opatrovatelka, ale ta nám nepomůže. Nemáme
nikoho, kdo by rituál provedl.“ Otevřela jsem pusu, abych mu odpověděla, že já
jsem čarodějka, ale včas jsem se zarazila. Nevím to přeci jistě. V životě jsem
žádná kouzla nedělala. Elijah mě sledoval zvědavým pohledem.
„Vím, že tě právě něco napadlo. Povídej“ pobídl mě
a bedlivě mě sledoval tmavýma očima.
„Nejsem si jistá, budu si to muset ještě ověřit.
Dej mi čas a já na to přijdu“ ujistila jsem ho s falešným úsměvem, který
určitě prokoukl, ale nijak to nekomentoval. „Musím jít“ rozloučila jsem se s ním
a šla do srubu. Jinam by mě stejně nepustil.
Bylo brzké odpoledně, když mi Kol navrhl, abychom
se šli projít. „Dlouho jsi nebyla venku za světla“ okomentoval svůj náhlý
popud, ale mě bylo hned jasné, co za tím stojí. Doufal, že když budu mít víc
možností se projít, nebudu se v noci plížit ven. Ale to se mýlil. Dnes v noci
jsem se mínila vyplížit znovu a tentokrát cíleně navštívit ‚můj‘ coven. Doufala
jsem, že jsem si zapamatovala cestu správně.
Šli jsme mlčky lesem. Zpočátku se Kol snažil mě
přinutit mluvit, ale nakonec to vzdal. Byla jsem příliš zamyšlená, abych
věnovala pozornost Kolovu bezcílnému žvatlání. Zamyšleně jsem zírala před sebe
a málem upadla, když jsem zavadila o kořen. Kol mě zachytil a krátce se
uchechtl. „Ty jsi dneska nějaká zamyšlená“ poznamenal trochu ublíženě.
„Omlouvám se“ chytila jsem ho za ruku a stiskla. „Pořád
musím myslet na to, jak sehnat ostatní komponenty k rituálu a hlavně
nejdůležitější část – jak mi dnes ráno připomněl Elijah – čarodějku, která by
byla ochotná vám pomoc. A ani jste mi neřekli, proč chcete znát postup rituálu“
nasadila jsem zoufalý pohled a doufala, že mi Kol prozradí, co má Klaus za
lubem.
„Teď na to chvíli nemysli“ věnoval mi upřímný
úsměv a odhrnul mi neposedný pramen vlasů z očí. „Klaus má mnoho podivných
záměrů. Možná chce kouzlo zvrátit a stát se opět člověkem, nebo stopuje něco
jiného. Sám nevím“ pokrčil rameny.
„Aha“ přikývla jsem. „Můžeme jít do vesnice. Chci
nebo probrat s Ayannou“ zeptala jsem se opatrně a doufala, že bude
souhlasit.
„No…“ chvíli mě jen sledoval očima, než přikývl. „Nik
mě pravděpodobně zabije, ale tvoje štěstí za to stojí“ políbil mě na čelo.
Propletl si se mnou prsty a ruku v ruce jsme vyrazili do vesnice. Šla jsem
vedle něj tiše a znovu zahloubaně. Tentokrát jsem ale přemýšlela nad něčím
jiným. Kol mi lhal a to mě bolelo. Srdce se mi svíralo pocitem, že mi Kol lhal.
On. Upír, kterého jsem z celého svého srdce milovala.
Opravdu?
Nemiluješ někoho jiného? Velmi blízkého Kolovi. Našeptával
mi otravný vnitřní hlásek. Přeci jenom
jsi s ním strávila noc v lese. Chtěla jsem ten hlas něčím
praštit. Od té noci jsem se užírala výčitky. Kola jsem milovala, ale Niklaus
měl v sobě něco, co mě k němu neodolatelně táhlo. Možná to, jak se na
mě díval. V jeho pohledu bylo víc, než čistá láská a respekt, jakým se na
mě díval Kol. V Niklausových očích byl chtíč. Divoký a surový.
Zatřásla jsem hlavou a přemohla chuť se praštit.
Na tohle nemysli! Okřikla jsem sama sebe. Šla jsem s hlavou skloněnou,
takže jsem si ničeho nevšimla, dokud jsem nevrazila do Kola, který šel přede
mnou. Vzhlédla jsem a srdce se mi málem zastavilo.
„Mikael“ zašeptala jsem chraplavě. Opravdu. Přímo
na okraji vesnice stál Mikael a propaloval mě pohledem.
„Ty! Ty máš být mrtvá!“ vykřikl a v mžiku oka
stál přede mnou.
„Otče!“ Kolův hlas zněl z dálky. Mikael ho
musel upíří silou odstrčit. „Nech jí být.“ Mikael svého syna ignoroval a stiskl
ruku okolo mého krku. Zalapal jsem po dechu a pokusila se jeho ruce odstrčit.
Byl jako z kamene. Škrábala jsem ho nehty, kopala ho, ale nic mi
nepomohlo. Zvedl mě do vzduchu a zavrčel. Pod očima se mu objevili žilky a
vysunul špičáky.
„Ne“ zachraptěla jsem. Nedokázala jsem tomu
zabránit. Upír mě k sobě přitiskl a zanořil zuby do mého krku. Vykřikla
jsem bolestí. V tu chvíli jsem poznala, že Elijah i Niklaus byli opatrný,
když mě kousli. Mikael se o něco takového nepokoušel. Hrubě mě k sobě tiskl
a každou chvíli popotáhl a zase vrátil zpátky špičáky, jako kdyby žvýkal.
Způsobovalo mi to ohromnou bolest. Před očima se mi objevovali mžitky. Každou
chvíli omdlím a budu moct umřít. Jedna část mně odporovala, nechtěla opustit
Kola, nechtěla zemřít. Druhá moje část, která se chtěla podvolit mdlobám a
ukončit bolest. Zamlžený pohled se mi na chvíli zaostřil a uviděla jsem kola.
Ležel na zemi probodnutý obyčejným kusem dřeva. Nemohlo ho to zabít, ale i tak
se nemohl hnut. Upíral na mě uslzené oči a natahoval ruku.
„Alex“ zašeptal zoufale. Do očí se mi nahrnuli
slzy. Chtěla jsem se vytrhnout z Mikaelovi náruče a přispěchat Kolovi na pomoc.
Vytáhnout tu zpropadenou větev, vzít ho do náruče a říct mu, že všechno bude v pořádku.
Vzedmula se ve mně neznámá síla, která rostla a rostla, až nakonec přetekla a
já vykřikla. Najednou jsem ležela na zemi a nad sebou viděla kousky nebe prosvítající
skrz husté větve stromů. Jsem snad mrtvá? Takhle vypadá nebe? Otočila jsem
hlavu a poslední, co jsem viděla, byl Kolův obličej.
Žádné komentáře:
Okomentovat