5. kapitola

Když jsem se proudila, ležela jsem na podlaze a všude okolo byla tma. Posadila jsem se a rozhlédla se. Do místnosti pronikalo jen pár paprsků světla a odkrývali tak jen málo. Bylo tam vlhko a tak jsem usoudila, že musím být v nějaké jeskyni. Pokusila jsem si stoupnou a hlavou mi projela bolest. Finn mě musel pořádně praštit, když jsem omdlela a ještě teď mě bolí hlava. Promnula jsem si spánky a zamrkala. Bolest se trochu zmírnila, ale při každém prudkém pohybu se hlasitě ozvala. Doklopýtala jsem ke zdroji světla a opřela se o stěnu. Motala se mi hlava a jeskyně se se mnou trochu točila. Chodba se větvila do tří chodeb a všechny se nořili do neproniknutelné tmy. Světlo vycházelo s malé díry ve stropě. Rozeznala jsem hlínu a kořeny rostlin. Jsem v podzemí. Začal se mě zmocňovat klaustrofobický pocit. No, jestli mám mít alespoň malou šanci na útek musím zkusit jednu z chodeb. Zvolila jsem tu prostřední a kolébavým krokem jsem se vydala ji prozkoumat. Musela jsem vypadat přiopile. Po pár krocích jsem neviděla kam šlapu. Zamrkala jsem, aby si oči zvykly na tmu a začínala jsem rozeznávat obrysy stěn. Chodba pokračovala dál a strop se začal snižovat. Za chvíli jsem se musela krčit. Tahle chodba nebude ta správná. Zmocňovala se mě čím dál větší klaustrofobie a pomalu jsem začínala panikařit. Co nejrychleji jsem se dostala na rozcestí a tentokrát zvolila chodbu nalevo. Měla jsem problém s tmou, ale dalo se rozeznat kde je stěna a kde strop. Chodba se stáčela jako had a neustále se objevovali nové a nové zatáčky. Zastavila jsem se, abych popadla dech. Opřela jsem se o stěnu a zhluboka dýchala. Znovu na mě šla závrat a hrozilo, že omdlím. Rychle jsem se vydala chodbou dál a za chvíli na konci uviděla světlo. Východ. ,,Konečně“, pomyslela jsem si a i přes závrat přidala do kroku, až jsem skoro běžela. Vyšla jsem na denní světlo. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a závrat se malinko zlepšila. Z chodby do podzemí vedla lesní cesta. Dala jsem se po ní a doufala, že vede do vesnice. Tentokrát jsem utíkala největší rychlostí jakou jsem dokázala zvládnout. V běhu jsem se otočila, abych zkontrolovala jestli není nikdo z mnou a napálila to v plné rychlosti do Elijaha, který se zčistajasna zjevil na cestě.,,Uff“ oddechla jsem si.,,Elijahu!“ vykřikla jsem.Snad on nepatří ke členům rodiny, kteří mě chtějí obětovat-pomyslela jsem si těsně před tím, než jsem mu všechno vyklopila. Bylo mi blbé obviňovat jeho matku a bratra z mého únosu, ale na nic víc než pravdu jsem se v tu chvíli nezmohla. Když jsem mu překotně vychrlila, co se mi stalo, zůstal na mě zírat a nevěřícně se mračil. Musel si něco přečíst v mích očích, protože bezeslova kývl chytl mě za ruku a táhl mě hlouběji do lesa a pryč z lesní cesty.,,Kam to jdeme?“ zeptala jsem se udýchaně.,,Musím tě někam schovat, aby tě matka nebo Finn nenašli.“vysvětlil mi a táhl mě dál.,,Věříš mi?“ zeptala sem se po pár metrech váhavě. Zastavil se a popadal dech.,,Věřím, ale právě nevím, jak se mám zachovat, takže tě nejprve někam ukryji.“ Popadl mě do náruče, protože na mě nejspíš bylo vidět, že co nevidět znovu omdlím a překvapivě lehce utíkal se mnou v náruči dál. Donesl mě do jakési lesní skrýše kousek od jeskyně. Postavil mě před narychlo postavenou roubenou. Nevypadla moc stabilně, ale tady by mě jistě nikdo nehledal. Okouněla jsem před skrýší asi moc dlouho, proto mě Elijah popadl a strčil dovnitř.,,Zůstaň tady a nikam nechoď.“ Přikázal mi a odspěchal pryč. Rozhlédla jsem se po jedné místnosti. Z trámů u stropu vyseli tuny pavučin a výbavu místnosti tvořila lavice s napůl rozpadlým stolem. Tady dlouho nikdo nebyl. Posadila jsem se na zem-no a co. Beztak už mám šaty celý od hlíny-a teprve teď jsem začala vnímat tepavou bolest v hlavě. Páni to byla rána. Až Finna potkám příště radši hned uteču-pomyslela jsem si. Uběhla si hodina, když někdo zaklepal na dveře. Zaváhala jsem, ale pak jsem usoudila, že Finn nebo Esther by neklepali, ale rovnou vyrazili dveře. Mílila jsem se. Když jsem dveře otevřela nestál na prahu Elijah ani Kol, ale Mikael.,,Mikaele!“Z hlasu bylo znát, že sem překvapená a vůbec ne potěšená, že ho vidím.,,Co vy tady?“ Předstírala jsem, že nevím, že se taky účastnil mého uvěznění.,,Jen tak si jdu kolem“začal nevině,,a říkám si. Proč bych nezašel do té chatky, kterou jsem pro své syny stavěl, když byly malí.“ Zle se na mě usmál a ani se nesnažil tajit, že plánuje něco nekalého. Nervózně jsem se zasmála a couvla dovnitř.,,Víš. Kontroluju jestli se sem nezatoulali lidé. Dnes je totiž úplněk.“ Oznámil mi. Polilo mě horko. Úplněk?! Vždyť před dvěma dny byl úplněk. Viděl jak jsem zmatená a to ho ještě víc potěšilo.,,Ano Alex. V té jeskyni jsi prospala skoro celý měsíc.“ Kývl na někoho za mnou a v tom okamžiku mě někdo zezadu popadl a svázal mi ruce. Kopala jsem a křičela, ale tady mě nikdo nemohl slyšet. Finn mě posadil na podlahu a tentokrát mě nechal při vědomí.,,Jak to, že jsem spala tak dlouho?“ zašeptala jsem mu do ucha, když se skláněl, aby zkontroloval pouta.,,Matka ti dávala nějaké bylinky.“ Vysvětlil stručně a víc se se mnou bavit nechtěl. Sklesle jsem se opřela o stěnu a hlavou se mi honili dvě věci. Kol a jestli to byl Elijah, kdo jim řekl kde jsem.

,,Kdy matka provede ten rituál?“ ,,Dnes večer, a proto dávej pozor, aby neutekla.“ Bouchli dveře a zavrzala podlaha někde blízko u stěny, kde jsem ležela. Na rtech jsem ucítila něco studeného. Otevřela jsem oči a těsně přede mnou stál Klaus. U pusy mi držel džbán s vodou. Měla jsem sucho v ústech a tak jsem popadla džbán a polovinu vody vypila. Zvedl se a přecházel po místnosti. Po očku jsem sledovala každý jeho pohyb. Nebyla jsem si jistá k jaké straně se přidal. Položil jsem džbán a cukla sebou, když se ohnul, aby ho sebral.,,Nemusíš se mě bát,“ zasmál se.,,Tím si nejsem tak jistá,“odsekla jsem. Nic neříkal jen se smál.,,Ty mě chceš nechat obětovat?“zeptala jsem se narovinu.,,Ne.“Záhadně na mě mrkl.,,Pokusím se usmlouvat s matkou, aby ti jen vzala krev a pustila tě.“ To se mu nepodaří-pomyslela jsem si. Jako by věděl na co myslím,,Samozřejmě, že máme záložní plán.“ Vyzbrojil se teda důkladně,,Mohu vědět jaký?“ Než stačil otevřít pusu a vyzradit co má v plánu, dveře se prudce rozletěli a ve dveřích stála Ayann a Esther.,,Klausi!“Zamračila se a lítostivě vydychla. ,,Ty též?“Bylo vidět, že to jenom hraje a snaží se o lítostivé divadélko. Kývla na Ayannu a Klaus se poroučel k zemi. Polkla jsem. Tak pověst o Ayanně a Esther jako čarodějek se potvrdila. Ayann pohlédla na mě a zamračila se.,,Tahle? Přece víš, že tento hoch a tvůj další syn k ní chovají hluboké city.“ Esther nehnula svalem.,,Právě proto jsem jí vybrala. Ničí jednotu rodiny. Synové o ní bojují.“ Lichotilo mi, že Klaus a Kol o mě “bojovali“ a Klaus byl ochotní pro mě riskovat, ale v téhle situaci mi to nijak nepomůže. Ayanna se na mě soucitně podívala a s překvapivou silou a lehkostí mě popadla a spoutala. Mumlala přitom nesrozumitelná slova a pocítila jsem na rukou chlad. Utáhla provaz a pochopitelně mě to mělo zabolet, ale nebolelo to. Začarovala mě? Nechápala jsem proč je na mě tak hodná. Bylo jí mě líto? ,,Vstaň!“Štěkla na mě Esther.,,Kam jdeme?“ šeptla jsem směrem k Ayanně. ,,Oltář,“odpověděla stroze. Zvláštní jak dokáže jedno jediný slovo způsobit neovladatelný třes.